Možná si říkáte, že nakupování schůdků online je jednoduchá věc.
Je to peklo, věřte mi, já to zkusil. Jediná věc, kterou potřebujete
vědět, je, jak vysoko na nich budete stát. Tedy v jaké výšce je
nevyšší schůdek. Protože chci umýt okna. A POTŘEBUJU VĚDĚT, jestli na
ta zatracená okna dosáhnu. 🤔
Ale prodejci schůdků jsou evidentně tajná sekta, která se ZAPŘÍSÁHLA
nikdy tuto informaci nikomu neprozradit. 🤫
Ne že by informace na e-shopech chyběly úplně. Kdepak! Všude najdete
záhadný údaj zvaný „pracovní výška“. To je podle ChatGPT výška, do
které DOSÁHNETE, když si na schůdky stoupnete. Vážně? To je asi tak
užitečná informace, jako kdyby vám v obchodě s obuví místo velikosti
bot napsali „boty na nohu“. No jasně, na nohu! Ale jak velkou nohu? A jak
vysoký člověk kam dosáhne? Počítá se to na Miloše Čermáka nebo na
ženu metr šedesát? 🤷♂️
Nehledě na to, že každý výrobce si pod pojmem pracovní výška stejně
představuje něco jiného. Takže jsem na Alze našel schůdky s pracovní
výškou 0,166 metru (skvělé pro morče 🐹) nebo třeba 2.1 metru. To asi
dosáhnu i bez schůdků, když zvednu ruku, co?
A co je ještě strašnější – na stránkách výrobců taky nic
nenajdete! Ani žádný technický nákres. Takže máte jen fotku schůdků na
bílém pozadí, ze které vytušíte úplné hovno, protože když k hovnu
nepřiložíte třeba krabičku cigaret, tak nemáte páru, jak je velké.
Kašlu na tom… koupil jsem si robotického umývače oken. Když ho zapnu,
lidé na ulici zastavují, hledí a žasnou. Jednou mi celá ulice zatleskala!
👏 A výrobci schůdků ať si svoje tajemství vezmou do hrobu. 🪦
Přátelé, stále mi píšete: „Davide, udělej zase fyzikální okénko!"
A kdo jsem já, abych odolal takové smršti dopisů.
Takže dobrá. Dnes si povíme o kontrakci délek, což nemá nic
společného s porodem, jde o jev z teorie relativity, který říká, že
věci pohybující se vysokou rychlostí se zkracují ve směru pohybu. Což
zní jako skvělý způsob, jak zhubnout – stačí se rozběhnout
dostatečně rychle a budete štíhlejší, ale bohužel to funguje až při
rychlostech blízkých světlu. Dnes si ukážeme, jaký zmatek tohle hubnutí
může způsobit, když máte žebřík, garáž a špatné pojištění.
Představte si žebřík, který se řítí vesmírem rychlostí blížící
se rychlosti světla, tedy jako když tchyně spěchá na nedělní oběd, a
tenhle žebřík se řítí do garáže, do které se taktak vejde, nicméně
před garáží stojí Einstein a všechny uklidňuje: „Klíd, podle teorie
relativity se ten žebřík při vysoké rychlosti zkrátí, takže se vejde
úplně na pohodindu!“ (Doslova říká, že to je „absolute
Gemütlichkeitsgeschwindigkeitsverkleinerung“, abych ho citoval.)
Jenže z pohledu žebříku je situace úplně jiná. Z jeho pohledu je to
garáž, která se k němu blíží rychlostí blízkou světlu a tedy to bude
garáž, kdo se zkrátí, takže se do ní natuty nevejde a čeká ho strašnej
karambol. A zatímco nad tím všichni mudrují, žebřík už dávno proletěl
garáží a rozbil sousedovi skleník, který teď bude muset vysvětlovat
pojišťovně, jak se tam ten žebřík dostal rychlostí světla.
A tak se fyzici už sto let přou, kdo že se vlastně zkrátí. Tahle
hádanka má dokonce své jméno – říká se jí ladder paradox.
Pravděpodobně proto, že v angličtině ladder znamená žebřík (zdroj?) a
paradox, protože to lidem připadá jako paradox. Přitom řešení je velmi
snadné.
Celý vtip je v tom, že předměty pohybující se vysokou rychlostí se ve
skutečnosti vůbec nezkracují. Voilà, záhada vyřešena.
„Wow! Hustě ty! Jsi to dobře jako vysvětlil. Ale … proč teda Einstein
tvrdil, že se zkracují?“
To se jen tak říká. Je to podobné jako s perspektivou. Každý ví, že
když se díváte z okna letadla, auta dole vypadají miniaturní. Ale víte,
že ve skutečnosti jsou normálně velké. Pro řidiče těch aut jste zase vy
tam nahoře maličcí jako tečka. Vešlo by se to letadýlko do auta? Nevešlo.
Žádný paradox se nekoná.
Žebřík se do garáže vejde či nevejde stejně, jako kdyby vůbec
v pohybu nebyl. Jediné krácení, které nastane, bude hádám při výplatě
sousedova pojistného.
P.S. Pokud vám tento článek připadal dlouhý, zkuste ho číst při
rychlosti blízké světlu.
„Dámy a pánové, každý z nás někdy onanoval a kdo tvrdí, že ne,
ten to dělá dosud.“
Tenhle citát, nesmyslně připisovaný Sigmundu Freudovi, mě vždycky
strašně sr… vadil. Proč? Je to totiž dokonale manipulativní
konstrukce.
Výrok předstírá, že jde o jakési odvážné prolomení společenského
tabu. „Hele, já jsem ten odvážný, co to řekne nahlas!“ Jenže pod
tímhle falešným pláštíkem osvícenosti se skrývá zákeřná past. Místo
rozhřešení vám výrok ve skutečnosti podsouvá, že existují jen dvě
možnosti: buď jste normální člověk, který má tuhle věc dávno za sebou,
nebo jste ubožák, co v tom jede doteď.
Prostě ten citát říká úplně to samé co každý puritán: že na
onanování není nic normálního.
A jestli s tím nesouhlasíte, tak to děláte dodnes!
Text je překladem eseje The
Origins of Wokeness z roku 2025 od Paula Grahama, publikované s jeho
svolením.
Slovo mravokárce se dnes už příliš nepoužívá, ale když si
najdete jeho definici, bude vám znít povědomě. Definice, kterou nabízí
Google, není špatná:
„Člověk, který se považuje za morálně nadřazeného ostatním a podle
toho se k nim i chová.“
Tento význam slova pochází z 18. století a jeho stáří je důležitou
stopou: ukazuje, že ačkoli je woke poměrně novým fenoménem, jde vlastně
o projev něčeho mnohem staršího.
Existuje určitý typ člověka, kterého přitahuje povrchní, přísná
forma morální čistoty a který svou čistotu dokazuje tím, že útočí na
každého, kdo porušuje pravidla. Takové lidi najdeme v každé společnosti.
Jediné, co se mění, jsou pravidla, která prosazují. Ve viktoriánské
Anglii to byla křesťanská ctnost. Ve Stalinově Rusku to byl ortodoxní
marxismus-leninismus. Pro zastánce woke kultury je to sociální
spravedlnost.
Pokud tedy chceme pochopit fenomén woke, není otázkou, proč se lidé
takto chovají. Mravokárce má každá společnost. Otázkou je, proč jsou
naši mravokárci mravokární právě v těchto otázkách a právě v této
době. A abychom na to odpověděli, musíme se ptát, kdy a kde woke kultura
vznikla.
Odpověď na první otázku zní: v 80. letech. Woke je druhá,
agresivnější vlna politické korektnosti, která začala koncem 80. let,
utichla koncem 90. let a poté se vrátila s nebývalou silou na počátku
roku 2010, až nakonec vyvrcholila po nepokojích v roce 2020.
Nešlo o původní význam slova woke, ale dnes se v původním smyslu
používá jen vzácně. Nyní převládá jeho pejorativní význam. Co
znamená dnes? Často se mě ptají na definici woke i politické
korektnosti lidé, kteří si myslí, že jde o prázdné nálepky, tak jim
odpovím. Obě mají stejnou definici:
„Agresivně okázalé zaměření na sociální spravedlnost.“
Jinými slovy, jde o lidi, kteří jsou mravokární ohledně sociální
spravedlnosti. A v tom je skutečný problém – v té okázalosti, ne
v sociální spravedlnosti samotné.
Rasismus je například skutečným problémem. Ne v takovém měřítku,
jak věří zastánci woke kultury, ale skutečným problémem bezpochyby je.
Myslím, že to žádný rozumný člověk nemůže popřít. Problémem
politické korektnosti nebylo to, že se zaměřovala na marginalizované
skupiny, ale povrchní a agresivní způsob, jakým to dělala. Místo aby šli
do světa a v tichosti pomáhali členům marginalizovaných skupin,
soustředili se zastánci politické korektnosti na to, aby dostali lidi do
potíží za používání nesprávných slov při mluvení o nich.
Pokud jde o to, kde politická korektnost začala – když se nad tím
zamyslíte, pravděpodobně už znáte odpověď. Začala mimo univerzity a
rozšířila se na ně z vnějšího prostředí? Samozřejmě ne; vždy byla
nejextrémnější právě na univerzitách. Tak kde na univerzitách začala?
Začala na matematice nebo přírodních vědách či technických oborech a
rozšířila se odtud do humanitních a sociálních věd? To jsou úsměvné
představy, ale ne, očividně začala v humanitních a sociálních
vědách.
Proč právě tam? A proč tehdy? Co se stalo v humanitních a sociálních
vědách v 80. letech?
Text je překladem eseje Heresy od Paula Grahama z roku
2022, publikované s jeho svolením.
Jednou z nejpřekvapivějších věcí, kterých jsem byl za svůj život
svědkem, je znovuzrození konceptu hereze.
Richard Westfall ve své vynikající biografii Newtona píše o okamžiku,
kdy byl Newton zvolen členem Trinity College:
Newton, nyní finančně zajištěný, se mohl plně věnovat čemukoli, co
si zvolil. K setrvání ve funkci se musel vyvarovat pouze tří
neodpustitelných hříchů: zločinu, kacířství a manželství. [1]
Když jsem to četl poprvé v 90. letech, znělo to jako zábavný
středověký přežitek. Jak zvláštní, muset se vyvarovat páchání
kacířství. Ale když jsem tentýž text četl znovu o 20 let později,
připadal mi jako popis současného zaměstnání.
Existuje stále rostoucí počet názorů, za jejichž vyjádření můžete
přijít o práci. Ti, kdo takto propouštějí, sice nepoužívají slovo
„hereze“, ale strukturálně jde o totéž. Hereze má dvě
charakteristické vlastnosti: (1) má přednost před otázkou pravdivosti či
nepravdivosti a (2) převáží nad vším ostatním, co daný člověk
učinil.
Například když někdo označí určité tvrzení za „x-istické“,
implicitně tím také říká, že diskuse končí. Po tomto označení už se
dál nezabývá tím, zda je tvrzení pravdivé, či nikoli. Používání
takových nálepek je v konverzaci ekvivalentem vyvolání výjimky. To je
jeden z důvodů jejich používání: ukončit diskusi.
Pokud se dostanete do hovoru s někým, kdo často používá takové
nálepky, může být užitečné se ho přímo zeptat, zda si nemyslí, že se
s vaničkou vylévá i dítě. Může být tvrzení x-istické (ať už je x
cokoli) a zároveň pravdivé? Pokud odpoví ano, přiznává tím, že zakazuje
pravdu. To je natolik očividné, že většina by pravděpodobně odpověděla
ne. Ale pokud odpoví ne, lze snadno ukázat, že se mýlí, protože v praxi
se tyto nálepky lepí na tvrzení bez ohledu na jejich pravdivost či
nepravdivost.
Nejjasnějším důkazem je skutečnost, že to, zda je tvrzení považováno
za x-istické, často závisí na tom, kdo ho pronesl. Pravda takto nefunguje.
Totéž tvrzení nemůže být pravdivé, když ho řekne jeden člověk, ale
x-istické, a tedy nepravdivé, když ho pronese někdo jiný. [2]
Jedním z nejvýstižnějších způsobů, jak klasifikovat lidi, je podle
míry a agresivity jejich konformity. Představte si kartézskou soustavu
souřadnic, kde vodorovná osa vede od konvenčně smýšlejících vlevo
k nezávisle smýšlejícím vpravo a svislá osa od pasivních dole
k agresivním nahoře. Výsledné čtyři kvadranty definují čtyři typy
lidí. Začneme v levém horním rohu a budeme postupovat proti směru
hodinových ručiček: agresivně konformní, pasivně konformní, pasivně
nezávisle smýšlející a agresivně nezávisle smýšlející.
Myslím, že všechny čtyři typy naleznete ve většině společností a
že příslušnost ke kvadrantu závisí více na osobnosti člověka než na
přesvědčeních převládajících v jeho společnosti. [1]
Nejlepší důkazy pro obě tvrzení poskytují malé děti. Každý, kdo
chodil na základní školu, se s těmito čtyřmi typy setkal, a právě
svévolnost školních pravidel jasně dokazuje, že příslušnost ke kvadrantu
závisí více na člověku samotném než na pravidlech.
Děti v levém horním kvadrantu, ty agresivně konformní, jsou
žalobníčci. Jsou přesvědčeny nejen o tom, že pravidla se musejí
dodržovat, ale také že ti, kdo je porušují, musejí být potrestáni.
Děti v levém dolním kvadrantu, ti pasivně konformní, jsou ovce.
Pečlivě dodržují pravidla, ale když je jiné děti poruší, jejich prvním
popudem je obava, že budou potrestány, nikoli snaha zajistit jejich
potrestání.
Děti v pravém dolním kvadrantu, ti pasivně nezávisle smýšlející,
jsou snílci. O pravidla se příliš nezajímají a nejspíš si ani nejsou
zcela jisti, jaká pravidla vlastně existují.
A děti v pravém horním kvadrantu, ti agresivně nezávisle
smýšlející, jsou rošťáci. Když narazí na nějaké pravidlo, jejich
prvním popudem je zpochybnit ho. Už pouhý fakt, že jim někdo říká, co
mají dělat, v nich vyvolává tendenci dělat pravý opak.
Text je překladem eseje What You Can't Say od Paula
Grahama z roku 2004, publikované s jeho svolením.
Už jste někdy narazili na svou starou fotografii a zastyděli se za to, jak
jste vypadali? Opravdu jsme se takhle oblékali? Ano, oblékali.
A vůbec jsme netušili, jak směšně působíme. Je to v povaze módy, že
je neviditelná, stejně jako je pro nás neviditelný pohyb Země, na které
všichni jedeme.
Co mě děsí, je existence morálních módních vln. Jsou stejně
arbitrární a pro většinu lidí stejně neviditelné. Ale jsou mnohem
nebezpečnější. Móda je zaměňována za dobrý design; morální móda je
zaměňována za dobro samotné. Když se obléknete neobvykle, lidé se vám
vysmějí. Když porušíte morální módu, můžete být propuštěni,
vyloučeni ze společnosti, uvězněni, nebo dokonce zabiti.
Kdybyste se mohli vydat strojem času do minulosti, jedna věc by platila
všude, kam byste se dostali: museli byste si dávat pozor na jazyk. Názory,
které považujeme za neškodné, by vás mohly dostat do velkých potíží.
Já sám jsem už řekl přinejmenším jednu věc, která by mě ve většině
Evropy sedmnáctého století přivedla do velkých problémů a která dostala
do velkých problémů Galilea, když ji vyslovil – že se Země
pohybuje. [1]
Zdá se, že je to historická konstanta: V každé době lidé věřili
věcem, které byly jednoduše směšné, a věřili jim tak pevně, že byste
se dostali do strašlivých potíží, kdybyste tvrdili něco jiného.
Liší se naše doba? Pro kohokoli, kdo četl alespoň něco z historie, je
odpověď téměř jistě ne. Byla by to pozoruhodná shoda náhod, kdyby zrovna
naše doba byla tou první, která má všechno správně.
Tirana – slovo, ze kterého nejde dobrý pocit. Nicméně pro hlavní
město Albánie přiléhavější název nevymyslíte.
Historie téhle země je vlastně takový balkánský seriál o tom, jak se
stát oblíbenou kořistí všech dobyvatelů v okolí. Ilyrové, původní
obyvatelé, si žili svým životem, dokud nepřišli Řekové, Římané,
Byzantinci, Bulhaři, Srbové – a všichni si z Albánie udělali svůj
oblíbený prázdninový rezort. Každý dobyvatel přinesl svou verzi toho, co
je pro Albánce nejlepší, což většinou znamenalo vzít si, co se dá.
V 15. století si přišli pro Albánii Osmani a vypadalo to na další
rutinní dobytí. Jenže tehdy povstal Gjergj Kastrioti, zvaný Skanderbeg
(protože Kastrioti nezní pro hrdinu zas tak cool). A tenhle hrdina vedl
úspěšný odboj proti osmanské přesile. Takže Osmané jsou první, kdo
Albánii nedobyl? Ale kdepak, jen si počkali 20 let a pak vládli Albánii
dalších pět století. Ale v zemi, kde se historie píše především
porážkami, stačí ke statutu národního hrdiny i to, že nepříteli
prostě jen zkomplikujete život. Dodnes je Skanderbeg na každém druhém
názvu – od hlavního náměstí v Tiraně po značku brandy.
Po válce, když už si všichni mysleli, že horší to být nemůže,
přišel komunismus v podání Envera Hoxhy. V zemi s pouhými 1,2 miliony
obyvatel dokázal tento paranoidní diktátor něco neuvěřitelného. Během
prvních let své vlády nechal popravit tisíce lidí a další desetitisíce
(údajně 100.000) poslal do vězení a pracovních táborů. Každá rodina
byla zasažena. A zemi uvedl do naprosté izolace: začal roztržkou
s Jugoslávií v roce 1948 – Tito mu nebyl dost stalinistický. V roce
1961 poslal k šípku Sovětský svaz, protože si Chruščov dovolil
kritizovat Stalina. V roce 1968 se definitivně rozešel se zbytkem
východního bloku. Nakonec se v roce 1978 pohádal i s Čínou, svým
posledním spojencem.
Pamatuju si, jak jsem jako děcko v 80. letech cestoval do Rumunska.
Takovou bídu si neumíte představit. Země, kde lidé stáli dny ve frontách
na benzín, kde byl chleba na příděl, kde nefungovalo absolutně nic.
A víte co? Proti Albánii to bylo Beverly Hills.
Když kolem roku 1990 padl komunismus v celé Evropě, všichni si mysleli
„Konečně svoboda!“ Ale Albánci by nebyli Albánci, kdyby to nepodělali
tím nejhorším možným způsobem. V prvních svobodných volbách vyhrála
zase komunistická strana🤦♂️ Jako kdyby vězeň po propuštění šel
rovnou do železářství pro nové okovy.
Když konečně v roce 1992 vyhráli demokrati, rozhodli se předvést
světu unikátní způsob, jak již totálně zdecimovanou zemi poslat na
úplné propadliště dějin. Vláda oficiálně tolerovala tzv. pyramidové
hry – podvodná „investiční“ schémata, kde první investoři
dostávají peníze od těch, co přijdou po nich, dokud se celý systém
nezhroutí. V létě 1997 to prasklo… Následoval chaos, jaký Evropa
nepamatuje. Policie nejdřív střílela do demonstrantů požadujících své
peníze zpět, pak v panice utekla a – což je ten nejalbánštější
moment v historii – nechala otevřené zbrojnice. Protože co může být
lepší nápad než nechat naštvaný dav vyrabovat armádní sklady? Dva
tisíce mrtvých, země v naprostém chaosu, nakonec musela
zasáhnout OSN.
Pojďme do současnosti. Dnešní Tirana je rodící se moderní město.
Z letiště vás veze taxi kolem prvních mrakodrapů a kaváren, zatímco na
každém rohu svítí pobočka Vodafonu. Kdyby si Albánci chtěli mezi presama
změnit tarif, nebude to žádný problém. A ty ceny… To je jako cestování
časem. Zajdete ve čtyřech do restaurace, dáte si jídlo, víno, a účet je
v přepočtu 500 korun. Za všechny. Prostě ekonomika roku 1998 v Česku,
ale s internetem a lepší kávou.
A pak je tu móda – krom toho, že všichni Albánci vypadají jako
rodní bratři, oblékají se tak, jako by existoval zákon nařizující
v zimě nosit černou péřovou bundu. Představte si fashion week, kde
všichni designéři dostali stejné zadání: „Černá. Péřová. Bunda. Bez
výjimky.“ Když někdo nemá černou péřovku, díváte se na něj jak na
mrzáka!
A to je, přátelé, Albánie. Země, která dokázala každou historickou
křižovatku vzít tou nejhorší možnou odbočkou, ale nějak se z toho
začíná hrabat. A jestli se minimalistické betonové bunkrové bydlení
stane trendem, bude Albánie realitním rájem.
Hlavák je místo nechvalně proslulé, kde je radno si hlídat kapsy. Včera
jsem na jednoho podvodníka narazil. Stal jsem se obětí inverzního
kleptomana.
Inverzní kleptoman, pro ty z vás, kdo se s tímto fascinujícím
fenoménem ještě nesetkali, je někdo, kdo vám místo kradení věci potají
přidává. Našel jsem ho v samoobslužném kiosku Burger Kingu. Vypadal
nevinně – lesklý dotykový displej s fotkami jídla, která ve
skutečnosti vypadají jinak. Objednal jsem si Chilli Cheese Nuggets za 75 Kč,
platil kartou, a sotva jsem ji přiložil, všiml jsem si, že platím
85 Kč.
Kde se vzala ta desítka? Jako detektiv Columbo jsem se vrátil na začátek
a celý proces zopakoval. A pak jsem to spatřil pár centimetrů nad hlavou:
inverzní kleptoman mi podstrčil do košíku papírový sáček. Za
DESET KORUN.
„Ale sáček přece k jídlu potřebujete!" namítne někdo. Ne,
nepotřebujete. Nugety už JSOU v sáčku. Samozřejmě by bylo úžasné mít
na tento sáček ještě sáček, abych ho netahal jen v ruce, ale rád bych
tuto volbu udělal dobrovolně.
Takže jsem udělal to, co by udělal každý člověk konfrontovaný
s inverzním kleptomanem: zeptal jsem se ChatGPT, co s tím. Navrhl mi napsat
dopis Burger King Česká republika, ať tyhle praktiky změní a vrátí mi
10 Kč, a jak byl v ráži, rovnou ten dopis napsal a přihodil ještě
stížnost na ČOI, kdyby nereagovali. Tak jsem mu řekl, že na 10 Kč sere
pes, a on ten dopis v tom smyslu upravil a chce jen změnu nekalé
praktiky.
Přemýšlím, kam až to může zajít. Dnes vám podstrčí sáček, zítra
k tomu přihodí pojištění proti potřísnění kalhot kečupem, a až se
jednoho dne rozhodne majitel Burger Kingu na Hlaváku odejít do důchodu,
prodá pobočku tak, že ji nenápadně přihodí Lukačovičovi do košíku
hned vedle extra sýru k hranolkům?
Buďte opatrní přátelé. Až půjdete městem, pamatujte, že inverzní
kleptomani jsou všude kolem nás.
