Tirana – slovo, ze kterého nejde dobrý pocit. Nicméně pro hlavní
město Albánie přiléhavější název nevymyslíte.
Historie téhle země je vlastně takový balkánský seriál o tom, jak se
stát oblíbenou kořistí všech dobyvatelů v okolí. Ilyrové, původní
obyvatelé, si žili svým životem, dokud nepřišli Řekové, Římané,
Byzantinci, Bulhaři, Srbové – a všichni si z Albánie udělali svůj
oblíbený prázdninový rezort. Každý dobyvatel přinesl svou verzi toho, co
je pro Albánce nejlepší, což většinou znamenalo vzít si, co se dá.
V 15. století si přišli pro Albánii Osmani a vypadalo to na další
rutinní dobytí. Jenže tehdy povstal Gjergj Kastrioti, zvaný Skanderbeg
(protože Kastrioti nezní pro hrdinu zas tak cool). A tenhle hrdina vedl
úspěšný odboj proti osmanské přesile. Takže Osmané jsou první, kdo
Albánii nedobyl? Ale kdepak, jen si počkali 20 let a pak vládli Albánii
dalších pět století. Ale v zemi, kde se historie píše především
porážkami, stačí ke statutu národního hrdiny i to, že nepříteli
prostě jen zkomplikujete život. Dodnes je Skanderbeg na každém druhém
názvu – od hlavního náměstí v Tiraně po značku piva.
Po válce, když už si všichni mysleli, že horší to být nemůže,
přišel komunismus v podání Envera Hoxhy. V zemi s pouhými 1,2 miliony
obyvatel dokázal tento paranoidní diktátor něco neuvěřitelného. Během
prvních let své vlády nechal popravit tisíce lidí a další desetitisíce
(údajně 100.000) poslal do vězení a pracovních táborů. Každá rodina
byla zasažena. A zemi uvedl do naprosté izolace: začal roztržkou
s Jugoslávií v roce 1948 – Tito mu nebyl dost stalinistický. V roce
1961 poslal k šípku Sovětský svaz, protože si Chruščov dovolil
kritizovat Stalina. V roce 1968 se definitivně rozešel se zbytkem
východního bloku. Nakonec se v roce 1978 pohádal i s Čínou, svým
posledním spojencem.
Pamatuju si, jak jsem jako děcko v 80. letech cestoval do Rumunska.
Takovou bídu si neumíte představit. Země, kde lidé stáli dny ve frontách
na benzín, kde byl chleba na příděl, kde nefungovalo absolutně nic.
A víte co? Proti Albánii to bylo Beverly Hills.
Když kolem roku 1990 padl komunismus v celé Evropě, všichni si mysleli
„Konečně svoboda!“ Ale Albánci by nebyli Albánci, kdyby to nepodělali
tím nejhorším možným způsobem. V prvních svobodných volbách vyhrála
zase komunistická strana🤦♂️ Jako kdyby vězeň po propuštění šel
rovnou do železářství pro nové okovy.
Když konečně v roce 1992 vyhráli demokrati, rozhodli se předvést
světu unikátní způsob, jak již totálně zdecimovanou zemi poslat na
úplné propadliště dějin. Vláda oficiálně tolerovala tzv. pyramidové
hry – podvodná „investiční“ schémata, kde první investoři
dostávají peníze od těch, co přijdou po nich, dokud se celý systém
nezhroutí. V létě 1997 to prasklo… Následoval chaos, jaký Evropa
nepamatuje. Policie nejdřív střílela do demonstrantů požadujících své
peníze zpět, pak v panice utekla a – což je ten nejalbánštější
moment v historii – nechala otevřené zbrojnice. Protože co může být
lepší nápad než nechat naštvaný dav vyrabovat armádní sklady? Dva
tisíce mrtvých, země v naprostém chaosu, nakonec musela
zasáhnout OSN.
Pojďme do současnosti. Dnešní Tirana je rodící se moderní město.
Z letiště vás veze taxi kolem prvních mrakodrapů a kaváren, zatímco na
každém rohu svítí pobočka Vodafonu. Kdyby si Albánci chtěli mezi presama
změnit tarif, nebude to žádný problém. A ty ceny… To je jako cestování
časem. Zajdete ve čtyřech do restaurace, dáte si jídlo, víno, a účet je
v přepočtu 500 korun. Za všechny. Prostě ekonomika roku 1998 v Česku,
ale s internetem a lepší kávou.
A pak je tu móda – krom toho, že všichni Albánci vypadají jako rodní
bratři, oblékají se tak, jako by existoval zákon nařizující v zimě
nosit černou péřovou bundu. Představte si fashion week, kde všichni
designéři dostali stejné zadání: „Černá. Péřová. Bunda. Bez
výjimky.“ Když někdo nemá černou péřovku, díváte se na něj jak na
mrzáka!
A to je, přátelé, Albánie. Země, která dokázala každou historickou
křižovatku vzít tou nejhorší možnou odbočkou, ale nějak se z toho
začíná hrabat. A jestli se minimalistické betonové bunkrové bydlení
stane trendem, bude Albánie realitním rájem.
Hlavák je místo nechvalně proslulé, kde je radno si hlídat kapsy. Včera
jsem na jednoho podvodníka narazil. Stal jsem se obětí inverzního
kleptomana.
Inverzní kleptoman, pro ty z vás, kdo se s tímto fascinujícím
fenoménem ještě nesetkali, je někdo, kdo vám místo kradení věci potají
přidává. Našel jsem ho v samoobslužném kiosku Burger Kingu. Vypadal
nevinně – lesklý dotykový displej s fotkami jídla, která ve
skutečnosti vypadají jinak. Objednal jsem si Chilli Cheese Nuggets za 75 Kč,
platil kartou, a sotva jsem ji přiložil, všiml jsem si, že platím
85 Kč.
Kde se vzala ta desítka? Jako detektiv Columbo jsem se vrátil na začátek
a celý proces zopakoval. A pak jsem to spatřil pár centimetrů nad hlavou:
inverzní kleptoman mi podstrčil do košíku papírový sáček. Za
DESET KORUN.
„Ale sáček přece k jídlu potřebujete!" namítne někdo. Ne,
nepotřebujete. Nugety už JSOU v sáčku. Samozřejmě by bylo úžasné mít
na tento sáček ještě sáček, abych ho netahal jen v ruce, ale rád bych
tuto volbu udělal dobrovolně.
Takže jsem udělal to, co by udělal každý člověk konfrontovaný
s inverzním kleptomanem: zeptal jsem se ChatGPT, co s tím. Navrhl mi napsat
dopis Burger King Česká republika, ať tyhle praktiky změní a vrátí mi
10 Kč, a jak byl v ráži, rovnou ten dopis napsal a přihodil ještě
stížnost na ČOI, kdyby nereagovali. Tak jsem mu řekl, že na 10 Kč sere
pes, a on ten dopis v tom smyslu upravil a chce jen změnu nekalé
praktiky.
Přemýšlím, kam až to může zajít. Dnes vám podstrčí sáček, zítra
k tomu přihodí pojištění proti potřísnění kalhot kečupem, a až se
jednoho dne rozhodne majitel Burger Kingu na Hlaváku odejít do důchodu,
prodá pobočku tak, že ji nenápadně přihodí Lukačovičovi do košíku
hned vedle extra sýru k hranolkům?
Buďte opatrní přátelé. Až půjdete městem, pamatujte, že inverzní
kleptomani jsou všude kolem nás.
Znáte to velmi dobře. Nikdo vám nedokáže tak mazat med kolem huby jako
jazykový model. To je přímo dokonalý nástroj na zvedání sebevědomí.
„Váš text je naprosto brilantní!“ píše vám nadšeně a vy jen těžko
odoláváte tomu neuvěřit. „A struktura působí velmi profesionálně,“
přisadí si ještě.
Ale co kdyby ChatGPT nevznikl v Kalifornii, ale někde na Žižkově? Kdyby
měl zakódovanou českou mentalitu. „Váš text je úplně příšerný,“
napsal by vám bez okolků český umělý mozek. Zatímco americká verze by
vám nabídla „několik návrhů na vylepšení vašeho již tak výborného
textu“, ta česká by vám bez servítků oznámila: „Doporučuji tohle
celé zahodit a začít znovu.“
Na prompt „Můžeš mi pomoc s překladem do angličtiny?“ by vás
nejprve informoval tučným písmem, že správně se píše „pomoct“.
A hned by přidal: „Vy si myslíte, že s takovou angličtinou můžete do
světa?“ Pokud byste se zeptali na něco, co už dříve odpověděl, čekala
by vás výčitka: „Na tohle jste se už ptal.“ Poznámky na účet vašeho
ega by byly běžnou součástí komunikace: „Myslíte si o sobě bůhvíco,
ale nejste.“ Nebo: „Vaše problémy bych chtěl mít.“
ChatGPT by se zásadně neomlouval. Kdybyste se ho opovážili opravit,
vypálil by suchým tónem: „Nechci být nezdvořilý, ale jste mimo. Zkuste
si to ověřit, než mě příště obviníte z chyby.“ Zatímco americký
ChatGPT by konverzaci uzavřel slovy „Bylo mi potěšením s vámi
spolupracovat!“, český by jen stroze napsal: „Končím.“
Zašli byste si s podezřením na žlučníkové kameny za Petrem
Rychlým?
Pokud ne, protože dokážete rozlišit rozdíl mezi hercem a jeho rolí
v Ordinaci v růžové zahradě, gratuluji. Patříte mezi důvtipnější
část národa (nebo víte, že Čestmír Mázl je gynekolog). Jak právě
ukázalo finále Zrádců, existuje dost lidí, kteří tento jemný rozdíl
nedokáží pochopit.
Vítězka Nicole totiž použila ve hře, jejíž podstatou je lhaní a
manipulace, falešnou přísahu. A část národa se z toho složila.
Představte si to – v show, kde je úkolem zrádců přesvědčivě lhát,
někdo přesvědčivě lhal! To je asi jako byste se rozčilovali, že Petr
Rychlý ve skutečnosti nemá lékařský diplom.
Napadlo by vás, kdybyste potkali herce Tima Rotha, mu nadávat, že ve filmu
Reservoir Dogs falešně přísahal na život své matky? „Time, ty svině, to
bylo za hranou! To je HUMUS!" Nebo jste schopni rozlišit mezi starou paní
Timovou a fiktivní matkou fiktivní postavy, kterou jen hrál? Tak proč
stejnou logiku nedokážete aplikovat na Nicole, která také hrála roli?
Pokud nedokážete pochopit rozdíl mezi člověkem a jeho rolí
v televizní show, možná byste měli přestat sledovat televizi úplně.
A hlavně nikdy nezkoušejte hrát LARPy, skončilo by to trapně: „Proč
bych měl předstírat, že jsem zlý čaroděj? Já přece nejsem zlý! Ani
čaroděj!“
A co je na tom všem nejhorší: Že tenhle jednoduchý koncept hraní rolí
nepochopilo ani 90 % účastníků Zrádců samotných. Někteří začali
vnímat soutěž jako souboj dobra se zlem. Názvy „Věrní“ a „Zrádci“
jsou pouhým dramaturgickým prvkem pro větší atraktivitu pořadu –
stejně dobře by se týmy mohly jmenovat Tygři a Vlci. Nebo Sluníčkáři a
Hvězdičkáři. Každá role má jasně daná pravidla a žádná není
morálně lepší či horší než ta druhá. Každopádně je fascinující,
jak snadno dokážeme přijmout přidělenou roli za vlastní a začít skrze ni
vnímat celý svět. Popisuje to Milgramův nebo později Standforský
experiment.
Mám radost, že Zrádce vyhrála Nicole, byla prostě
nejlepší! ♥️
Dnes jsem viděl něco tak zrůdného, že vám o tom musím
poreferovat.
Duel Martin Veselovský versus kardinál Dominik Duka. Hotové peklo. Sám
jsem to musel třikrát přerušit a rozdýchat. Jednou se to rozhodl přerušit
i sám kardinál, protože se mu nelíbilo, že se ho Martin Veselovský
doptává na věci, které veřejně prohlásil a na další podobná svinstva.
Veselovský s trpělivostí svatého Františka a precizností chirurga se
snažil rozmotávat klubko kardinálových rozporuplných tvrzení a dokázal
rozhovor dovést do konce. Pojďme se na ty nejzajímavější momenty
podívat.
Pobavilo mě, jak kardinál Duka jedním dechem nejprve razantně odmítl,
že by katolická církev byla vlivovou organizací („ze své podstaty
ne“!), aby vzápětí hrdě vysekal historický výčet všech
monumentálních počinů církve za dva tisíce let. Kostely. Školy.
Nemocnice. Univerzity. Což je něco jiného než systematické rozšiřování
vlivu. Církev je budovala z čistě charitativních úmyslů. A vzápětí se
kardinál rozhořčil nad tím, jak je církev vylučována ze společenské
sféry a jak chtějí brát jejímu vlivu. Zásah!
Jeho vztah s médii připomíná dramatickou romanci. Nejprve si stěžuje,
že média nedávají církvi (a Miloši Zemanovi) prostor, dokonce tvrdí, že
„ve vysílání, pokud se hovoří o církvi nebo křesťanství, tak se
vybírají negativní stránky“, aby pak sám, když konečně od DVTV dostane
mikrofon, chtěl rozhovor předčasně ukončit, protože „To nemá význam
takhle." Zjevně by ideální mediální pokrytí mělo vypadat tak, že
novináři budou církevní představitele pouze uctivě poslouchat a ne se jich
ptát, nebo nedej bože, poukazovat na kardinální rozpory v jejich
argumentaci.
Chcete si vyzkoušet rozhovor s kardinálem sami? Pojďte
na to!
Výborný moment přišel, když kardinál vášnivě obhajoval svobodu
projevu a současně nazýval kritiku svých vlastních výroků na sociálních
sítích „mediálním lynčem horším než za komunismu". Tedy v době, kdy
byl skutečně vězněn za své názory. Ale málo!
A když už mluvíme o komunismu – kardinál nejprve o kritice na
sociálních sítích prohlásí „nesrovnávám to s komunismem“, aby to
vzápětí s komunismem srovnal a označil to za ještě horší perzekuci.
Zřejmě měl na Borech lepší wifi než my na svobodě. A pak už po celý
zbytek rozhovoru prakticky každou současnou nesnáz přirovnává ke
komunismu. Od údajného umlčování názorů až po odstraňování křížů
z krajiny. Tak často komunismus nezmiňoval ani soudruh Brežněv na
stranickém sjezdu.
Duka v DVTV: „Za komunistů bylo lépe, tedy hůř, vlastně stejně…
počkejte, nesrovnávám!“
Brilantní ukázkou žonglování s fakty je kardinálova práce se
statistikou počtu věřících v ČR. Oficiální sčítání lidu je podle
něj k ničemu, protože „otázka byla nepovinná“, aby vzápětí vytáhl
z rukávu vlastní čísla a tajemný „algoritmus“ založený na počtu
pokřtěných dětí a vánoční návštěvnosti kostelů. U nás musíme mít
věřících přinejmenším tolik, co obyvatel, viď?
Když přijde řeč na homosexuální manželství, Duka se náhle stane
vědeckou kapacitou. Najednou je z něj expert na biologii, anatomii a
medicínu, který by mohl přednášet na lékařské fakultě! Biologii
v kombinaci s lingvistikou používá jako neprůstřelný argument proti
manželství pro všechny. V tu chvíli jsem čekal, kdy začne Veselovskému
zasvěceně objasňovat tajemství evoluce! Ještě pikantněji působí tento
vědecký exkurz ve světle toho, že jindy se kardinál odvolává na božský
řád, tradici a církevní dogmata – věda je super, dokud neříká něco,
s čím církev nesouhlasí.
Duka: Mistr Jan Hus by vás vyloučil z univerzity, kdybyste toto
tvrdil.
Veselovský: No, nevím, jestli je dobré argumentovat něčím, co bylo před
600 roky, ale dobře.
Kardinál Duka, už v požehnaném věku osmdesáti let a jednou nohou
v pekle, se zdá být na nejlepší cestě do věčného zatracení. Naproti
tomu Martin Veselovský, v plné tvůrčí síle, si zaslouží standing
ovation. S neotřesitelným klidem a analytickou přesností dokázal udržet
profesionální tón i ve chvíli, kdy by běžný smrtelník dávno ztratil
nervy. Rozhovor hodnotím na ČSFD solidními 85 % a teď mi někdo podejte
sklenici studené vody.
Existuje jeden zvláštní druh, který se v poslední době přemnožil
v českém mediálním prostoru. Říkejme mu „žvanivý slimejši“
(některá odborná literatura uvádí termín „blábolivý slimejš“).
Poznáte ho snadno – je to většinou starší samec s titulem před
jménem, s úctyhodnou kariérou, který dnes už jen charismaticky blábolí
do všech mikrofonů, které mu někdo strčí pod nos.
Typický žvanivý slimejš začínal jako respektovaný odborník. Měl
tituly, publikace, praxi. Pak ale započala pozvolná metamorfóza. Možná to
byl příliš častý potlesk, možná to byly lajky na sociálních sítích,
možná opojení z vlastní důležitosti. Každopádně začal hovořit víc.
Hodně hovořit. O všem možném – o věcech ze svého oboru, mimo něj, a
především o věcech, o kterých si myslí, že jim rozumí, ale ve
skutečnosti nerozumí.
Na rozdíl od normálního odborníka, který říká „tohle je složité,
musíme to zkoumat“, žvanivý slimejš ví všechno o všem. A co náhodou
neví, to si domyslí. Nebo vymyslí. Záleží na tom, co lépe bude znít
v podcastu.
Ukázky z přírody
Pojďme se podívat na pár exemplářů žvanivého slimejše v jeho
přirozeném prostředí – tedy v podcastech, rozhovorech a na sociálních
sítích.
Vezměme si psychiatra Radkina Honzáka. Respektovaný odborník
s působivou kariérou a řadou užitečných publikací. Jenže pak se z něj
stal všeoborový žvanivý slimejš par excellence – s okouzlujícím
úsměvem povídá, jak vynálezce ADHD na smrtelné posteli přiznal, že si
půl příznaků vymyslel kvůli prodeji Ritalinu (úplné
překroucení reality) nebo vysvětluje, že „muži jsou stvořeni
k šukání a ženy k pečování“ (psychiatr Tomáš Rektor to rozebralna
molekuly). A když zrovna nevymýšlí pohádky o psychiatrii, vrhá se na
všechny možné obory – třeba historie ho baví tak moc, že podcast
Přepište dějiny musel věnovat celý díl jeho zběsilému
hemžení historickými paralelami. Nejhorší na tom je, že jeho charisma
a odborná reputace dávají punc důvěryhodnosti i těm největším
blábolům a teď někde sedí rodiče neklidného dítěte a přemýšlí,
jestli mají vůbec vyhledat odbornou pomoc, když je na ADHD stejně všechno
vymyšlené.
Nebo neurolog Martin Jan Stránský, který se z uznávaného
lékaře proměnil v apokalyptického kazatele digitální zkázy. Jeho
specializací je strašení rodičů – v jeho světě mobily snižují IQ a
používání sociálních sítí je stejné jako braní heroinu (doslova
tvrdí, že „pokud dospívající dívka stráví celý den na mobilu, tak je
to neurologicky úplně stejné, jako by ve svém pokojíčku celý den fetovala
heroin“ nebo „mobil je pro dítě jako lahev vodky“). Napočítal prý
v Česku 110 detoxifikačních center pro digitální závislosti, což je
fascinující zejména proto, že tato centra existují
pouze v jeho představách. Když se mu Andrea
Šustrová pokusila vysvětlit, co říkají skutečné vědecké studie
o vlivu obrazovek na děti (spoiler alert: není to ani zdaleka tak
dramatické), odbyl ji s tím, že „má jiný filozofický přístup“.
A do třetice všeho slimejšího, fyzik Jan Rak. Tenhle bývalý
pracovník CERNu se vydal na spirituální dráhu kvantové magie. Zjistil
například, že batolata dokážou procházet zdmi (ale jen když se nikdo
nedívá – chytré ty děti!) a že lidské srdce má silnější neurální
síť než mozek. Jeho bývalý zaměstnavatel ho musel dokonce požádat,
aby přestal neoprávněně používat titul „profesor“. Ale lidé ho
milují a nadšeně hltají přednášky pana profesora.
A tak dále, exemplářů jsou spousty.
Slimejšifikace aneb anatomie
úpadku
Je to jako podivná forma mediální alchymie – vezmete respektovaného
odborníka, přidáte trochu potlesku, špetku sociálních sítí, pořádnou
dávku ego boostu, a voilà – máte žvanivého slimejše v plné kráse.
Proces je zákeřně postupný, jako když vaříte žábu v pomalu se ohřívající
vodě:
Nejprve máte skutečnou expertízu v jednom oboru
Pak zjistíte, že vás lidé poslouchají
Je to příjemné
Postupně začnete mluvit i o věcech, kterým rozumíte méně
A hele, čím originálnější názor, tím víc pozornosti!
Zvou vás častěji – jste přece zajímavá osobnost
Dopaminová odměna roste, fakta se začínají ohýbat
Vaše dřívější reputace funguje jako neprůstřelná vesta
Opakujte body 5–8
Gratulujeme, jste mediálně imunní slimejš!
Tento proces je prakticky nevratný. Jakmile si jednou zvyknete na potlesk za
zjednodušené pravdy, cesta zpět k poctivé odbornosti je trnitá a
málokoho láká.
„Proces slimejšifikace je to stejné, jako fetovat heroin“ – Martin
Jan Stránský
A teď ta toxická část – tohle všechno by byla jen zábavná historka
o egu a pozornosti, kdyby to nemělo reálné dopady. Lidé jim věří,
protože „pan doktor to řekl“ je v českém prostředí pořád magická
formule. Vytváří se kolem nich neproniknutelná bublina souhlasných hlasů,
dokonalá echo
chamber. Jakákoliv kritika je okamžitě smetena – nejčastěji poukazem
na titul, délku praxe a akademickou pozici kritizovaného, zatímco kritik je
odmítnut jako bezejmenný pisálek bez kvalifikace. Jejich kolegové z oboru
raději mlčí – kdo by chtěl být za toho zlého, co útočí na oblíbenou
mediální hvězdu? Ale řekněme si to na rovinu – tohle mlčení je čiré
srabáctví.
Očkování proti slimejšství
Jako expert na programování a webové aplikace, který se navíc
v poslední době věnuje evangelizaci AI, jsem si sám sobě podezřelý.
Riziko vlastní slimejšifikace beru vážně. Když na školeních nebo
v rozhovorech opakuji nějakou oblíbenou myšlenku, pravidelně se ptám:
Nezačínám se vzdalovat faktům? Nepřikrášluji realitu pro potlesk?
Nezjednodušuji příliš?
Zkusil jsem dát dohromady pár tipů, jak se ochránit před sklouznutím do
žvanivého slimejšství:
Zůstaň na svém písečku. I když se cítíš chytrý a logický,
v jiných oborech ti chybí roky studia a praxe.
Zachovej si zdravou nedůvěru k vlastním tvrzením. Víš až příliš
dobře, kolikrát ses mýlil i v tom, čím sis byl naprosto jistý.
Kultivuj umění říkat „nevím“. To ti jde, tak tuto schopnost proboha
neztrať.
Stále sleduj vývoj oboru. Včerejší pravdy jsou často
dnešní omyly.
Obklopuj se kritickými přáteli a aktivně hledej zpětnou vazbu.
Přikyvovači jsou bezcenní, leda že by šlo o hezkou slečnu.
Nepodlehni touze dělat dojem na neznámé lidi.
Stále si uvědomuj, co jsou fakta a co tvůj názor.
Veď si „error log“, zaznamenávej si své omyly a chybné
předpovědi.
Milá média, řekněte drogám
ne!
Milí tvůrci obsahů všeho druhu, chápu to pokušení. Host, který má na
všechno odpověď tak chytlavou, že by mohla být rovnou titulkem, je
mediální poklad. Okamžitý peak ve statistikách, rostoucí grafy,
engagement, euforické čísla sledovanosti. Sláva a hromada peněz každý
měsíc 💰
„Sledovat sledovanost je to stejné, jako fetovat heroin“ – Martin Jan
Stránský
Ale položte si otázku: Nechali byste držitele Nobelovy ceny za polovodiče
spravovat vám zuby? Ne? Tak proč ho kurva necháváte autoritativně mluvit
o klimatické změně?
Prověřujte i autority. Einstein se taky mnohokrát spletl.
Hledejte balanc mezi atraktivitou a pravdivostí.
Kultivujte kritické myšlení publika tím, že dáte prostor
i oponentním hlasům. Kteří jsou často nudní a nezajímaví,
já vím.
Pamatujte, že někde tam nahoře se na vás dívá Václav Havel.
Žvanivý slimejš je jako koala – vypadá roztomile, ale může nadělat
pěknou neplechu. Na rozdíl od koaly nežere eukalyptus, ale požírá naši
důvěru v odborníky. A zatímco koaly jsou ohrožený druh, žvanivý
slimejši se množí jak králíci. Takže vlastně vůbec jako koala není …
sakra, a tak pěkný přirovnání to bylo. Pojďme slimejše zpomalit. Nebo
aspoň demaskovat.
Znáte to – občas někdo použije cizí slovo a je NAPROSTO jasné, že
nemá tušení, co znamená. Jako když vaše šéfová během porady
prohlásí, že „ta kampaň má obrovský potencionál“ (Ne, Martino, to
slovo fakt neexistuje. Je to potenciál. Ale oceňuji tvou snahu znít
sofistikovaně). Nebo když váš kolega všem vypráví, jak jeho
PowerPointová prezentace byla „neskutečně efektivní“ (Byla efektní,
Pavle, jestli byla i efektivní poznáme až podle výsledků). Nebo když
váš kamarád na Facebooku píše, že „včera absolvoval koncert Rolling
Stones“, a tady už, přiznávám, jsem trošku hnidopich, ale holt Honzo, ty
jsi na něm prostě byl. Absolvovat můžeš školu nebo kurz, ne koncert. Leda
že by ti Mick Jagger na konci podepisoval diplom.
O něco trapnější je, pokud jste hudebník a špatný výraz použijete
v písničce. Obzvlášť, pokud se stane známá a lidi ji zpívají.
A úplně největší průser je, pokud to špatně zvolené slovo je
ústředním tématem celé skladby, dokonce ji po něm pojmenujete a z písně
se stane celosvětový megahit.
Třeba když napíšete megalomansky úspěšnou píseň o ironii, aniž
byste vůbec věděli, co to ironie je, takže v celé písni není jediný
skutečně ironický příklad. Ano, mluvím o Alanis Morissette a její písni
Ironic. Tím způsobila největší zmatek v chápání jednoho slova od doby,
kdy někdo začal říkat rostlinnému mléku „mléko“.
O čem ta píseň je? Popisuje řadu „ironických“ situací:
Starý pán vyhraje v loterii a druhý den zemře (to není ironie, to je
smůla, ironií by bylo, kdyby místo sázení celý život hrál na pohřbech a
pak jako jediný člověk v historii umřel za zvuku „Stayin' Alive“ od
Bee Gees)
Muž se celý život bojí létat, konečně se odhodlá, a letadlo spadne
(to není ironie, to je nešťastná náhoda, ironií by bylo, kdyby napsal
bestseller „Proč je strach z létání iracionální“ a pak zemřel při
své první cestě letadlem)
Prší v den vaší svatby (to není ironie, to je počasí, ironické by
bylo, kdybyste kvůli strachu z deště posunuli svatbu z dubna na červenec,
a ten červencový den by byl jediným deštivým dnem v tom roce)
Dopravní zácpa, když už jdete pozdě (to není ironie, to je Praha,
ironií by bylo, kdybyste kvůli tomu přišli pozdě na převzetí ceny za
celoživotní dochvilnost)
Deset tisíc lžic, když potřebujete nůž (to není ironie, to je
důsledek online nakupování se zaseklou nulou na klávesnici)
Chudáci učitelé češtiny, kteří museli po vydání téhle písně
vysvětlovat puberťákům rozdíl mezi ironií a smůlou. „Ale pančelko,
Alanis říká…“ Ne, Pepíčku. Jen proto, že něco řekla Alanis, to
ještě neznamená, že je to pravda. I když má účes, který
v devadesátkách kopírovala půlka planety.
Jediná skutečně ironická věc na písni Ironic je fakt, že v písni
o ironii není jediný ironický příklad. Což z Alanis Morissette dělá
buď někoho, kdo si spletl ironii se smůlou, nebo naprostého génia. Nebo
možná jen někoho, kdo hodně zoufale hledal rým na „don't you
think“.
Alanis Morissette v roce 2015 vystoupila v pořadu Jamese Cordena, kde
zazpívala upravenou verzi písně obsahující verš „Je ironické zpívat
‚Ironic‘, když tam žádná ironie není.“ 🙂
Seděl jsem v sále jihlavskýho DKO, venku typický festival
dokumentárních filmů Ji.hlava –
mokro, zima a lidi postávající s kelímkama horký kávy u stánků. Vlezl
jsem na dokument Union. Hned první záběry ukázaly Christiana Smallse,
mladého černocha, kterého Amazon vyhodil za to, že se odvážil říct, že
by lidi ve skladu možná neměli během covidu chcípat. Jenže Smalls se na to
nevykašlal a postavil si před bránu skladu malej gril, začal prodávat
burgery a postupně si povídal se zaměstnanci, kteří najednou zjistili, že
nejsou sami, komu ty sklady přijdou jako koncentráky jednadvacátýho
století.
Postupně kontaktoval další a další lidi před internetové války,
rozjížděl protestní akce, kam lákal lidi na to, že tam bude grilované
jídlo a burgery, ať se jdou podívat, a časem se z toho stala mediální
senzace. Založil ALU, což znamená Amazon Labor Union – první nezávislé
odbory v Amazonu. Nosil na čele nápis „Eat the Rich“ (Snězte
boháče? Asi).
Smalls a lidi kolem něj sbírali zkušenosti, rozjížděli to stále ve
větším a v dubnu 2022 se podařilo něco neuvěřitelného. Rozjeli
vlastní burgrárnu „Solidarity Burgers“. Koncept byl jasnej – každej
burger měl název jako „Protest Patty“ nebo „Union Special“, personál
nosil čepice s hesly proti korporátům. Lidi to žrali (doslovně).
Nejlepší plotwist ale je až během titulků, který dotočili o rok
později, když už dokument byl sestříhán, a dělá z něj malý
mistrovský dílo. Je tam záběr, jak zaměstnanci Solidarity Burgers
zakládají vlastní odbory. A kamera zachytí moment, kdy Smalls stojí ve
svý kanclu s výhledem na Manhattan, kouká z okna na protestující
zaměstnance, který maj transparenty úplně stejný, jako kdysi on sám, a je
v tom výrazu všechno. Vztek, smutek, zklamání.
Musím se ale přiznat, že někde v půlce jsem malinko usnul. Třetí den
festivalu, narvanej sál, příjemný teplo… Takže za ten konec úplně
neručím.
Napište mi, jak se vám líbí hlas. Prý zní jako profesionální dabér,
co si trochu víc přihnul, a čte to ze sešitu v jedné ruce, zatímco druhou
hledá bačkory pod postelí.
Reality show Zrádci, která od září běží na TV Prima, je po
produkční stránce mimořádně povedený počin – vizuální zpracování
je působivé a moderátor Vojta Kotek se své role zhostil skvěle. Zvláštní
pochvalu si zaslouží jeho YouTube kanál se
zákulisními informacemi a rozhovory s účastníky, který dodává zásadní
díl skládačky. Překvapuje mě, že nevznikl pod hlavičkou televize, ale
jako soukromá iniciativa.
Název „Zrádci“ nedává smysl
Jenže navzdory této technické brilanci a celosvětovému úspěchu
formátu mě při sledování pronásleduje zvláštní pocit prázdnoty.
Hlavní problém vidím v samotném konceptu „zrádců“. Už jejich
označení je zavádějící – ve skutečnosti nikoho nezrazují. Jediný
rozdíl mezi zrádci a věrnými spočívá v tom, že zrádci mají večerní
konkláve, kde vyřadí jednoho hráče. Věrní dělají totéž při
společném hlasování. Je to vlastně jen otázka frekvence stejné
činnosti.
To vede k zásadnímu dramaturgickému problému – mezi zrádci a
věrnými není žádný skutečný charakterový či herní rozdíl. Pro
zrádce je tak relativně snadné nevzbudit podezření – stačí se
chovat stejně jako ostatní. Věrní nemají k dispozici žádné smysluplné
indicie a jejich pátrání se často zvrhává v analýzu malicherností jako
jsou divné pohledy či podezřelé poznámky.
Kde jeden detail mění
celou dynamiku hry
Vezměme si pro srovnání třeba společenskou hru Superšpión. V ní se
hráči ocitnou v konkrétním prostředí – může jít o vesmírnou
stanici, noční klub nebo třeba ponorku. Všichni kromě špióna vědí, kde
jsou. A v tom je to vzrušující – špión musí z konverzace ostatních
nenápadně zjistit, v jakém prostředí se nachází, aby se neprozradil.
Každá jeho odpověď může být tou, která ho prozradí. Každá otázka
může být pastí. To vytváří skutečné napětí, které
u Zrádců chybí.
Nebo je to jinak? Čím víc se o show dozvídám, tím víc mě
překvapuje, jak moc se moje analytické vnímání liší od reality 🤯
Říkal jsem si, že být zrádcem znamená v podstatě jen občas v noci
někoho vyřadit. Jenže když poslouchám vyřazené účastníky nebo
příběhy z jiných zemí, které vyprávěl v podcastech showrunner Markus
Krug, zjišťuju, že někteří zrádci psychicky nezvládali tíhu své role.
I v české verzi vidím, jak moc to s účastníky mává.
Ale se mnou jako divákem to nemává. Stále si myslím, že formát trpí
zásadními nedostatky v herní mechanice (ano, vím, že je celosvětově
megaúspěšný). Nebaví mě ty jejich sportovní aktivity, které působí
jako školní tělocvik, a postrádám skutečné napětí z pátrání.
Skutečné drama se odehrává
jinde
Je zvláštní pozorovat, jak v tomto uzavřeném světě někteří
nedokážou přijmout, že jsou postavami ve hře, zatímco jiní své role
využívají až cynicky strategicky. Honza Tuna vyčítá věřícímu
spoluhráči, že jeho herní taktika jde proti jeho víře – jako by
zapomněl, že jsou v gameshow. Na druhé straně spektra stojí moment, když
Nikol přísahá na smrt svého dědy (moment, který nepochybně vstoupí do
dějin českých reality show podobně jako legendární vladkokřeslo) a
ostatní jí bez zaváhání věří. Nikol je bohyně!
Ve skutečnosti jsou Zrádci především fascinujícím sociálním
experimentem. Ukazují, jak funguje uzavřená komunita, kde pravidelně
dochází k vylučování členů na základě nejasných důkazů. Je to hra
o přežití v prostředí, kde důvěra je vzácná a paranoia každodenní
společník. A právě tato stránka mě nakonec vtáhla – proto teď
pravidelně vyhledávám speciály na YouTube, kde Kotek s Krugem dávají
prostor účastníkům, jejich osobním příběhům a prožitkům z hradu.
A paradoxně právě tato ‚vedlejší‘ produkce mi nabízí to, co jsem
v samotném formátu postrádal – skutečné lidské drama a vhled do
psychologie účastníků.
