Existuje jeden zvláštní druh, který se v poslední době přemnožil
v českém mediálním prostoru. Říkejme mu „žvanivý slimejši“
(některá odborná literatura uvádí termín „blábolivý slimejš“).
Poznáte ho snadno – je to většinou starší samec s titulem před
jménem, s úctyhodnou kariérou, který dnes už jen charismaticky blábolí
do všech mikrofonů, které mu někdo strčí pod nos.
Typický žvanivý slimejš začínal jako respektovaný odborník. Měl
tituly, publikace, praxi. Pak ale započala pozvolná metamorfóza. Možná to
byl příliš častý potlesk, možná to byly lajky na sociálních sítích,
možná opojení z vlastní důležitosti. Každopádně začal hovořit víc.
Hodně hovořit. O všem možném – o věcech ze svého oboru, mimo něj, a
především o věcech, o kterých si myslí, že jim rozumí, ale ve
skutečnosti nerozumí.
Na rozdíl od normálního odborníka, který říká „tohle je složité,
musíme to zkoumat“, žvanivý slimejš ví všechno o všem. A co náhodou
neví, to si domyslí. Nebo vymyslí. Záleží na tom, co lépe bude znít
v podcastu.
Ukázky z přírody
Pojďme se podívat na pár exemplářů žvanivého slimejše v jeho
přirozeném prostředí – tedy v podcastech, rozhovorech a na sociálních
sítích.
Vezměme si psychiatra Radkina Honzáka. Respektovaný odborník
s působivou kariérou a řadou užitečných publikací. Jenže pak se z něj
stal všeoborový žvanivý slimejš par excellence – s okouzlujícím
úsměvem povídá, jak vynálezce ADHD na smrtelné posteli přiznal, že si
půl příznaků vymyslel kvůli prodeji Ritalinu (úplné
překroucení reality) nebo vysvětluje, že „muži jsou stvořeni
k šukání a ženy k pečování“ (psychiatr Tomáš Rektor to rozebralna
molekuly). A když zrovna nevymýšlí pohádky o psychiatrii, vrhá se na
všechny možné obory – třeba historie ho baví tak moc, že podcast
Přepište dějiny musel věnovat celý díl jeho zběsilému
hemžení historickými paralelami. Nejhorší na tom je, že jeho charisma
a odborná reputace dávají punc důvěryhodnosti i těm největším
blábolům a teď někde sedí rodiče neklidného dítěte a přemýšlí,
jestli mají vůbec vyhledat odbornou pomoc, když je na ADHD stejně všechno
vymyšlené.
Nebo neurolog Martin Jan Stránský, který se z uznávaného
lékaře proměnil v apokalyptického kazatele digitální zkázy. Jeho
specializací je strašení rodičů – v jeho světě mobily snižují IQ a
používání sociálních sítí je stejné jako braní heroinu (doslova
tvrdí, že „pokud dospívající dívka stráví celý den na mobilu, tak je
to neurologicky úplně stejné, jako by ve svém pokojíčku celý den fetovala
heroin“ nebo „mobil je pro dítě jako lahev vodky“). Napočítal prý
v Česku 110 detoxifikačních center pro digitální závislosti, což je
fascinující zejména proto, že tato centra existují
pouze v jeho představách. Když se mu Andrea
Šustrová pokusila vysvětlit, co říkají skutečné vědecké studie
o vlivu obrazovek na děti (spoiler alert: není to ani zdaleka tak
dramatické), odbyl ji s tím, že „má jiný filozofický přístup“.
A do třetice všeho slimejšího, fyzik Jan Rak. Tenhle bývalý
pracovník CERNu se vydal na spirituální dráhu kvantové magie. Zjistil
například, že batolata dokážou procházet zdmi (ale jen když se nikdo
nedívá – chytré ty děti!) a že lidské srdce má silnější neurální
síť než mozek. Jeho bývalý zaměstnavatel ho musel dokonce požádat,
aby přestal neoprávněně používat titul „profesor“. Ale lidé ho
milují a nadšeně hltají přednášky pana profesora.
A tak dále, exemplářů jsou spousty.
Slimejšifikace aneb anatomie
úpadku
Je to jako podivná forma mediální alchymie – vezmete respektovaného
odborníka, přidáte trochu potlesku, špetku sociálních sítí, pořádnou
dávku ego boostu, a voilà – máte žvanivého slimejše v plné kráse.
Proces je zákeřně postupný, jako když vaříte žábu v pomalu se ohřívající
vodě:
Nejprve máte skutečnou expertízu v jednom oboru
Pak zjistíte, že vás lidé poslouchají
Je to příjemné
Postupně začnete mluvit i o věcech, kterým rozumíte méně
A hele, čím originálnější názor, tím víc pozornosti!
Zvou vás častěji – jste přece zajímavá osobnost
Dopaminová odměna roste, fakta se začínají ohýbat
Vaše dřívější reputace funguje jako neprůstřelná vesta
Opakujte body 5–8
Gratulujeme, jste mediálně imunní slimejš!
Tento proces je prakticky nevratný. Jakmile si jednou zvyknete na potlesk za
zjednodušené pravdy, cesta zpět k poctivé odbornosti je trnitá a
málokoho láká.
„Proces slimejšifikace je to stejné, jako fetovat heroin“ – Martin
Jan Stránský
A teď ta toxická část – tohle všechno by byla jen zábavná historka
o egu a pozornosti, kdyby to nemělo reálné dopady. Lidé jim věří,
protože „pan doktor to řekl“ je v českém prostředí pořád magická
formule. Vytváří se kolem nich neproniknutelná bublina souhlasných hlasů,
dokonalá echo
chamber. Jakákoliv kritika je okamžitě smetena – nejčastěji poukazem
na titul, délku praxe a akademickou pozici kritizovaného, zatímco kritik je
odmítnut jako bezejmenný pisálek bez kvalifikace. Jejich kolegové z oboru
raději mlčí – kdo by chtěl být za toho zlého, co útočí na oblíbenou
mediální hvězdu? Ale řekněme si to na rovinu – tohle mlčení je čiré
srabáctví.
Očkování proti slimejšství
Jako expert na programování a webové aplikace, který se navíc
v poslední době věnuje evangelizaci AI, jsem si sám sobě podezřelý.
Riziko vlastní slimejšifikace beru vážně. Když na školeních nebo
v rozhovorech opakuji nějakou oblíbenou myšlenku, pravidelně se ptám:
Nezačínám se vzdalovat faktům? Nepřikrášluji realitu pro potlesk?
Nezjednodušuji příliš?
Zkusil jsem dát dohromady pár tipů, jak se ochránit před sklouznutím do
žvanivého slimejšství:
Zůstaň na svém písečku. I když se cítíš chytrý a logický,
v jiných oborech ti chybí roky studia a praxe.
Zachovej si zdravou nedůvěru k vlastním tvrzením. Víš až příliš
dobře, kolikrát ses mýlil i v tom, čím sis byl naprosto jistý.
Kultivuj umění říkat „nevím“. To ti jde, tak tuto schopnost proboha
neztrať.
Stále sleduj vývoj oboru. Včerejší pravdy jsou často
dnešní omyly.
Obklopuj se kritickými přáteli a aktivně hledej zpětnou vazbu.
Přikyvovači jsou bezcenní, leda že by šlo o hezkou slečnu.
Nepodlehni touze dělat dojem na neznámé lidi.
Stále si uvědomuj, co jsou fakta a co tvůj názor.
Veď si „error log“, zaznamenávej si své omyly a chybné
předpovědi.
Milá média, řekněte drogám
ne!
Milí tvůrci obsahů všeho druhu, chápu to pokušení. Host, který má na
všechno odpověď tak chytlavou, že by mohla být rovnou titulkem, je
mediální poklad. Okamžitý peak ve statistikách, rostoucí grafy,
engagement, euforické čísla sledovanosti. Sláva a hromada peněz každý
měsíc 💰
„Sledovat sledovanost je to stejné, jako fetovat heroin“ – Martin Jan
Stránský
Ale položte si otázku: Nechali byste držitele Nobelovy ceny za polovodiče
spravovat vám zuby? Ne? Tak proč ho kurva necháváte autoritativně mluvit
o klimatické změně?
Prověřujte i autority. Einstein se taky mnohokrát spletl.
Hledejte balanc mezi atraktivitou a pravdivostí.
Kultivujte kritické myšlení publika tím, že dáte prostor
i oponentním hlasům. Kteří jsou často nudní a nezajímaví,
já vím.
Pamatujte, že někde tam nahoře se na vás dívá Václav Havel.
Žvanivý slimejš je jako koala – vypadá roztomile, ale může nadělat
pěknou neplechu. Na rozdíl od koaly nežere eukalyptus, ale požírá naši
důvěru v odborníky. A zatímco koaly jsou ohrožený druh, žvanivý
slimejši se množí jak králíci. Takže vlastně vůbec jako koala není …
sakra, a tak pěkný přirovnání to bylo. Pojďme slimejše zpomalit. Nebo
aspoň demaskovat.
Znáte to – občas někdo použije cizí slovo a je NAPROSTO jasné, že
nemá tušení, co znamená. Jako když vaše šéfová během porady
prohlásí, že „ta kampaň má obrovský potencionál“ (Ne, Martino, to
slovo fakt neexistuje. Je to potenciál. Ale oceňuji tvou snahu znít
sofistikovaně). Nebo když váš kolega všem vypráví, jak jeho
PowerPointová prezentace byla „neskutečně efektivní“ (Byla efektní,
Pavle, jestli byla i efektivní poznáme až podle výsledků). Nebo když
váš kamarád na Facebooku píše, že „včera absolvoval koncert Rolling
Stones“, a tady už, přiznávám, jsem trošku hnidopich, ale holt Honzo, ty
jsi na něm prostě byl. Absolvovat můžeš školu nebo kurz, ne koncert. Leda
že by ti Mick Jagger na konci podepisoval diplom.
O něco trapnější je, pokud jste hudebník a špatný výraz použijete
v písničce. Obzvlášť, pokud se stane známá a lidi ji zpívají.
A úplně největší průser je, pokud to špatně zvolené slovo je
ústředním tématem celé skladby, dokonce ji po něm pojmenujete a z písně
se stane celosvětový megahit.
Třeba když napíšete megalomansky úspěšnou píseň o ironii, aniž
byste vůbec věděli, co to ironie je, takže v celé písni není jediný
skutečně ironický příklad. Ano, mluvím o Alanis Morissette a její písni
Ironic. Tím způsobila největší zmatek v chápání jednoho slova od doby,
kdy někdo začal říkat rostlinnému mléku „mléko“.
O čem ta píseň je? Popisuje řadu „ironických“ situací:
Starý pán vyhraje v loterii a druhý den zemře (to není ironie, to je
smůla, ironií by bylo, kdyby místo sázení celý život hrál na pohřbech a
pak jako jediný člověk v historii umřel za zvuku „Stayin' Alive“ od
Bee Gees)
Muž se celý život bojí létat, konečně se odhodlá, a letadlo spadne
(to není ironie, to je nešťastná náhoda, ironií by bylo, kdyby napsal
bestseller „Proč je strach z létání iracionální“ a pak zemřel při
své první cestě letadlem)
Prší v den vaší svatby (to není ironie, to je počasí, ironické by
bylo, kdybyste kvůli strachu z deště posunuli svatbu z dubna na červenec,
a ten červencový den by byl jediným deštivým dnem v tom roce)
Dopravní zácpa, když už jdete pozdě (to není ironie, to je Praha,
ironií by bylo, kdybyste kvůli tomu přišli pozdě na převzetí ceny za
celoživotní dochvilnost)
Deset tisíc lžic, když potřebujete nůž (to není ironie, to je
důsledek online nakupování se zaseklou nulou na klávesnici)
Chudáci učitelé češtiny, kteří museli po vydání téhle písně
vysvětlovat puberťákům rozdíl mezi ironií a smůlou. „Ale pančelko,
Alanis říká…“ Ne, Pepíčku. Jen proto, že něco řekla Alanis, to
ještě neznamená, že je to pravda. I když má účes, který
v devadesátkách kopírovala půlka planety.
Jediná skutečně ironická věc na písni Ironic je fakt, že v písni
o ironii není jediný ironický příklad. Což z Alanis Morissette dělá
buď někoho, kdo si spletl ironii se smůlou, nebo naprostého génia. Nebo
možná jen někoho, kdo hodně zoufale hledal rým na „don't you
think“.
Alanis Morissette v roce 2015 vystoupila v pořadu Jamese Cordena, kde
zazpívala upravenou verzi písně obsahující verš „Je ironické zpívat
‚Ironic‘, když tam žádná ironie není.“ 🙂
Seděl jsem v sále jihlavskýho DKO, venku typický festival
dokumentárních filmů Ji.hlava –
mokro, zima a lidi postávající s kelímkama horký kávy u stánků. Vlezl
jsem na dokument Union. Hned první záběry ukázaly Christiana Smallse,
mladého černocha, kterého Amazon vyhodil za to, že se odvážil říct, že
by lidi ve skladu možná neměli během covidu chcípat. Jenže Smalls se na to
nevykašlal a postavil si před bránu skladu malej gril, začal prodávat
burgery a postupně si povídal se zaměstnanci, kteří najednou zjistili, že
nejsou sami, komu ty sklady přijdou jako koncentráky jednadvacátýho
století.
Postupně kontaktoval další a další lidi před internetové války,
rozjížděl protestní akce, kam lákal lidi na to, že tam bude grilované
jídlo a burgery, ať se jdou podívat, a časem se z toho stala mediální
senzace. Založil ALU, což znamená Amazon Labor Union – první nezávislé
odbory v Amazonu. Nosil na čele nápis „Eat the Rich“ (Snězte
boháče? Asi).
Smalls a lidi kolem něj sbírali zkušenosti, rozjížděli to stále ve
větším a v dubnu 2022 se podařilo něco neuvěřitelného. Rozjeli
vlastní burgrárnu „Solidarity Burgers“. Koncept byl jasnej – každej
burger měl název jako „Protest Patty“ nebo „Union Special“, personál
nosil čepice s hesly proti korporátům. Lidi to žrali (doslovně).
Nejlepší plotwist ale je až během titulků, který dotočili o rok
později, když už dokument byl sestříhán, a dělá z něj malý
mistrovský dílo. Je tam záběr, jak zaměstnanci Solidarity Burgers
zakládají vlastní odbory. A kamera zachytí moment, kdy Smalls stojí ve
svý kanclu s výhledem na Manhattan, kouká z okna na protestující
zaměstnance, který maj transparenty úplně stejný, jako kdysi on sám, a je
v tom výrazu všechno. Vztek, smutek, zklamání.
Musím se ale přiznat, že někde v půlce jsem malinko usnul. Třetí den
festivalu, narvanej sál, příjemný teplo… Takže za ten konec úplně
neručím.
Napište mi, jak se vám líbí hlas. Prý zní jako profesionální dabér,
co si trochu víc přihnul, a čte to ze sešitu v jedné ruce, zatímco druhou
hledá bačkory pod postelí.
Reality show Zrádci, která od září běží na TV Prima, je po
produkční stránce mimořádně povedený počin – vizuální zpracování
je působivé a moderátor Vojta Kotek se své role zhostil skvěle. Zvláštní
pochvalu si zaslouží jeho YouTube kanál se
zákulisními informacemi a rozhovory s účastníky, který dodává zásadní
díl skládačky. Překvapuje mě, že nevznikl pod hlavičkou televize, ale
jako soukromá iniciativa.
Název „Zrádci“ nedává smysl
Jenže navzdory této technické brilanci a celosvětovému úspěchu
formátu mě při sledování pronásleduje zvláštní pocit prázdnoty.
Hlavní problém vidím v samotném konceptu „zrádců“. Už jejich
označení je zavádějící – ve skutečnosti nikoho nezrazují. Jediný
rozdíl mezi zrádci a věrnými spočívá v tom, že zrádci mají večerní
konkláve, kde vyřadí jednoho hráče. Věrní dělají totéž při
společném hlasování. Je to vlastně jen otázka frekvence stejné
činnosti.
To vede k zásadnímu dramaturgickému problému – mezi zrádci a
věrnými není žádný skutečný charakterový či herní rozdíl. Pro
zrádce je tak relativně snadné nevzbudit podezření – stačí se
chovat stejně jako ostatní. Věrní nemají k dispozici žádné smysluplné
indicie a jejich pátrání se často zvrhává v analýzu malicherností jako
jsou divné pohledy či podezřelé poznámky.
Kde jeden detail mění
celou dynamiku hry
Vezměme si pro srovnání třeba společenskou hru Superšpión. V ní se
hráči ocitnou v konkrétním prostředí – může jít o vesmírnou
stanici, noční klub nebo třeba ponorku. Všichni kromě špióna vědí, kde
jsou. A v tom je to vzrušující – špión musí z konverzace ostatních
nenápadně zjistit, v jakém prostředí se nachází, aby se neprozradil.
Každá jeho odpověď může být tou, která ho prozradí. Každá otázka
může být pastí. To vytváří skutečné napětí, které
u Zrádců chybí.
Nebo je to jinak? Čím víc se o show dozvídám, tím víc mě
překvapuje, jak moc se moje analytické vnímání liší od reality 🤯
Říkal jsem si, že být zrádcem znamená v podstatě jen občas v noci
někoho vyřadit. Jenže když poslouchám vyřazené účastníky nebo
příběhy z jiných zemí, které vyprávěl v podcastech showrunner Markus
Krug, zjišťuju, že někteří zrádci psychicky nezvládali tíhu své role.
I v české verzi vidím, jak moc to s účastníky mává.
Ale se mnou jako divákem to nemává. Stále si myslím, že formát trpí
zásadními nedostatky v herní mechanice (ano, vím, že je celosvětově
megaúspěšný). Nebaví mě ty jejich sportovní aktivity, které působí
jako školní tělocvik, a postrádám skutečné napětí z pátrání.
Skutečné drama se odehrává
jinde
Je zvláštní pozorovat, jak v tomto uzavřeném světě někteří
nedokážou přijmout, že jsou postavami ve hře, zatímco jiní své role
využívají až cynicky strategicky. Honza Tuna vyčítá věřícímu
spoluhráči, že jeho herní taktika jde proti jeho víře – jako by
zapomněl, že jsou v gameshow. Na druhé straně spektra stojí moment, když
Nikol přísahá na smrt svého dědy (moment, který nepochybně vstoupí do
dějin českých reality show podobně jako legendární vladkokřeslo) a
ostatní jí bez zaváhání věří. Nikol je bohyně!
Ve skutečnosti jsou Zrádci především fascinujícím sociálním
experimentem. Ukazují, jak funguje uzavřená komunita, kde pravidelně
dochází k vylučování členů na základě nejasných důkazů. Je to hra
o přežití v prostředí, kde důvěra je vzácná a paranoia každodenní
společník. A právě tato stránka mě nakonec vtáhla – proto teď
pravidelně vyhledávám speciály na YouTube, kde Kotek s Krugem dávají
prostor účastníkům, jejich osobním příběhům a prožitkům z hradu.
A paradoxně právě tato ‚vedlejší‘ produkce mi nabízí to, co jsem
v samotném formátu postrádal – skutečné lidské drama a vhled do
psychologie účastníků.
…i kdyby tam měla profil, což nemá, protože není blázen. HeroHero je
totiž uživatelsky přívětivé jako medvěd grizzly s migrénou.
Představte si, že chcete podpořit svého oblíbeného tvůrce. V podcastu
vás vyzývá: „Běžte na HeroHero, zaplaťte bakšiš a dostanete plné
díly!“ Zní to jednoduše, že? No, to si myslíte jen do chvíle, než
skutečně na HeroHero zavítáte.
Přijdete na homepage (překvapivě na .co, protože .cz je zřejmě pro
losery nebo možná pro ty, kdo chtějí, aby je někdo našel) a web na vás
okamžitě zaútočí sloganem „Vydělávej tím, co tě baví“. Skvělé!
Až na to, že jste přišli někoho SLEDOVAT, ne se stát příští
internetovou senzací. S tím, že byste mohli být pouhý konzument obsahu,
web vůbec nepočítá. Pro vás tam žádné tlačítko není. Je to, jako
kdyby vám v restauraci místo večeře dali vařečku a poslali vás do
kuchyně.
Ale nevzdáváte se. Odhodlaně klikáte na „Začít teď hned“ (protože
kdo by chtěl začít později, že?), vyplníte registrační formulář a
ocitáte se ve světě záhadných ikonek. Žádné popisky, žádné
vysvětlení. Jen řada symbolů, které by mohly znamenat cokoliv od „zde
rostou houbičky“ až po „tímto tlačítkem odstartujete třetí světovou
válku“. Dokonce když na ně najedete myší, tak se neobjeví nápověda.
Takhle nějak si asi připadali lidé, co luštili hieroglify.
Pokud máte štěstí a podaří se vám prokousat na stránku konkrétního
tvůrce (nebo vás tam přivede Google), čeká vás… nic. Doslova. Šedé
plochy kam oko dohlédne. Jako zírat na oblohu v Londýně. V listopadu.
Depresivní a bez jakéhokoli náznaku života. Je to jako kdybyste přišli do
obchodu a našli jen prázdné regály, na kterých sedí smutný prodavač a
šeptá: „Představte si zboží“.
„Mám tu výjimečné autorské rozhovory!“ hlásá Čestmír Strakatý.
„Kde?“ ptáte se, rozhlížejíc se po prázdném digitálním prostoru.
„No, představ si je!“ odpoví nadšeně. Člověk byl skoro připraven
vytáhnout peněženku a zaplatit těch 6€, ale místo toho si uvědomí, že
tyhle šedé plochy jsou metaforou pro jeho život – plný nevyužitého
potenciálu a zklamaných očekávání. Déšť, vůz a pláč.
Chtěl bych podpořit své oblíbené tvůrce, co jsou na HeroHero, opravdu
chtěl. Už představa, že část mých peněz půjde diletantům, kteří
navrhli tuhle digitální noční můru, mě děsí víc než účes Donalda
Trumpa ve větrný den. To je jako platit daň z frustrace. Ale i když
nakrásně někoho podpořit chci, dřív než se doklikám k tomu tlačítku
„Odebírat“, ten web mě nasere tak, že radši prásknu dveřmi. Je to jako
maratonský běh přes minové – teoreticky možné, ale kdo má na
to nervy?
Takže, milí tvůrci na HeroHero, udělejte si prosím profil ještě na
nějaké příčetné platformě, jo?
Nepřestává mě fascinovat, v jaké době žijeme – v éře, kdy si
každý může za večer vytvořit podobný videoklip.
Jde o mé seznámení s generátory videí. Chtěl jsem si je osahat.
Věnoval jsem tomu minimum času a jelo se na první dobrou. „Glitche“ jsou
tedy záměrné a slouží jako dokumentace současného stavu této
technologie.
Je věda nové náboženství?
Není, jednou provždy není!
Věda a víra jsou jako oheň a voda – neslučitelné ve své podstatě.
Zatímco náboženství hlásá „věř a nepochybuj", věda nás vybízí
„pochybuj o všem, hlavně o mně". Může to být protikladnější?
Jsou tací, kteří ve vědu věří. Jenže skutečná věda jejich víru
nepotřebuje, stejně jako gravitace nepotřebuje vaše uznání, aby vás
udržela na zemi. Věda nežádá slepou oddanost, ale kritické myšlení a
ochotu přijmout důkazy.
Víra je ze své podstaty přijetí něčeho, co nelze dokázat a obvykle ani
vyvrátit. Věda naopak stojí na empirických důkazech a vyvratitelných
hypotézách. A hlavně: je připravena revidovat své závěry.
Tohle si málokdo uvědomuje. Často slyším: „Vědci dnes tvrdí tohle a
nedávno tvrdili něco jiného!" Říkají to vítězoslavně, jako by vědu
nachytali při podvádění. Ale to je naopak její přednost! Že se vyvíjí a
přizpůsobuje novým poznatkům.
Věda není všemocná. Má své limity a nemůže odpovědět na každou
otázku. Víra, že věda vyřeší vše, není věda – je to scientismus,
nové náboženství. Věda je nejlepší nástroj, který máme k dispozici,
pro pochopení světa kolem nás, i když není dokonalý.
Před dvaceti lety jsme s kamarádem uvízli na týden v obci jménem
Písek. Probíhal tam filmový festival. Vyzvídali jsme od místních, kterou
restauraci nám doporučí, a všichni se překvapivě jednomyslně shodli na
jedné jediné, která je prý best of Písek. Už si nepamatuju její název,
ale hned při vstupu jsme seznali, že tohle nebo nic pro nás zpovykané
Brňáky, a když paní odpověděla kamarádovi, že jediné vegetariánské
jídlo, které mají, je svíčková, kterou mu přinese bez masa, jsme se
otočili a šli do prdele.
A tam jsme narazili na další dvě restaurace: indickou a řeckou. Nejprve
jsme zkusili indickou, zrovna tam seděl Ivan Havel, brácha Václava, dali jsme
se s ním do řeči, která začala váznout v okamžiku, kdy jsme pozřeli
jakousi zelenou omáčku, kterážto nám vyrazila dech, slzy, soplík a tak
dále. Byla to naše první indická v životě a kupodivu tento zážitek
odstartoval naši závislost na této kuchyni.
Ve druhé restauraci, řecké, měli skvělé saláty a hlavně víno. Víno
bylo geniální. Na vině jsem si ujížděl. Poprosil jsem servírku, aby mi
prozradila, jak se ten skvost jmenuje, a ona opsala z lahve:
„Imiglikos”.
Je to dvacet let a ten název si stále pamatuju. Snad stokrát jsem zkoušel
Imiglikos hledat v různých obchodech, ale vždycky jsem měl smůlu.
Imiglikos byl pro mě zlatým jablkem věcné touhy.
Letos jsme vyrazili na jachtu do Řecka. Diskutovali jsme, kolik koupit piv,
kolik prosek, kolik ginu, a ja si uvědomil, ze když budu v Řecku, tak chci
pít jedině užasný Imiglikos!
Hned po příletu do Athén jsem vyrazil do města najit tuto delikatesu.
A protože všechno řeším se svým asistentem, ChatGPT, zeptal jsem se ho,
ať mi o této odrůdě něco řekne.
A on píše: imiglikos, což znamená v řečtině polosladké, je víno,
které má vyšší zbytkový obsah cukru…
