Jeden z nejhorších rysů, který Češi pěstují ve svých dětech, je neupozorňovat na sebe a nikam se necpat. Považují to za skromnost.
Zasadí v nich semínko celoživotní frustrace. Děti vyrostou a zjistí, že nejhezčí holky na střední měli kluci, co se nestyděli je oslovit. V práci povýšili služebně mladšího, který se nebál si o postup říct. Konkurenční firma je řádově úspěšnější než jejich, protože dělá svým produktům reklamu. Jak to, že se neprosazuje „skromnost“?
Píšu „skromnost“ v uvozovkách, protože nejde o skromnost, ale o absenci zdravé sebedůvěry.
Neupozorňujeme na sebe. Stydíme se promluvit. Přednášející bývají zaskočeni, že když přijde chvíle na otázky, zavládne ticho. Nikam se necpeme a bedlivě střežíme, jestli se toho nedopouští jiný. Jakmile někdo pochválí své dílo, považujeme to za nafoukanost a pokusíme se mu snížit sebevědomí.
Ukázkovým důsledkem je prezidentská kandidátka Táňa Fischerová, která ve volbách dala hlas protikandidátovi. Myslela si, že je to tak správné, že tak přece jedná skromný či velkorysý člověk.
Ne, tak jedná nešťastník.
