Zdálo se, že šlo o decentní svatební oslavu.
Probudil jsem se totiž s hlavou čistou, a tudíž předpokládal, že jsme večer vedli seriozní debaty o nejnovějších objevech na poli vědy a včas jsem se rozloučil slovy jako: „Dámy a pánové, děkuji vám za inteligentní a podnětnou diskusi, nicméně slunce již zapadá a tudíž i já se odebéři na lože.“
Ráno mě radostně vítá taťka ženicha: „Vitaj! Člověk má svatbu slavit naplno, k tomu patří i tančení na stole, šak v pohodě.“ Pokýval jsem a přemýšlel, kdopak asi včera tančil na stole. „Bré ráno,“ říká sestra ženicha, „už dlouho jsem si tak nezatančila!“ Ano, pamatuji si, že tam kdosi tancoval, tak to asi byla ona. Já na tančení moc nejsem. „Ten můj na tančení vůbec není,“ dodává, „tak ještě že jsi tu byl ty.“ Eh? Přichází sestra nevěsty: „No ahój, dobré ráno, a pamatuješ si Davídku, že příště máme svatbu my dva, že?“
Jémine, jsou to ale lišky podšité! Vymysleli kulišárnu, domluvili si a snaží se mě zmást. Děcka, děcka 🙂
