Imiglikos.
Před dvaceti lety jsme s kamarádem uvízli na týden v obci jménem Písek. Probíhal tam filmový festival. Vyzvídali jsme od místních, kterou restauraci nám doporučí, a všichni se překvapivě jednomyslně shodli na jedné jediné, která je prý best of Písek. Už si nepamatuju její název, ale hned při vstupu jsme seznali, že tohle nebo nic pro nás zpovykané Brňáky, a když paní odpověděla kamarádovi, že jediné vegetariánské jídlo, které mají, je svíčková, kterou mu přinese bez masa, jsme se otočili a šli do prdele.
A tam jsme narazili na další dvě restaurace: indickou a řeckou. Nejprve jsme zkusili indickou, zrovna tam seděl Ivan Havel, brácha Václava, dali jsme se s ním do řeči, která začala váznout v okamžiku, kdy jsme pozřeli jakousi zelenou omáčku, kterážto nám vyrazila dech, slzy, soplík a tak dále. Byla to naše první indická v životě a kupodivu tento zážitek odstartoval naši závislost na této kuchyni.
Ve druhé restauraci, řecké, měli skvělé saláty a hlavně víno. Víno bylo geniální. Na vině jsem si ujížděl. Poprosil jsem servírku, aby mi prozradila, jak se ten skvost jmenuje, a ona opsala z lahve: „Imiglikos”.
Je to dvacet let a ten název si stále pamatuju. Snad stokrát jsem zkoušel Imiglikos hledat v různých obchodech, ale vždycky jsem měl smůlu.
Imiglikos byl pro mě zlatým jablkem věcné touhy.
Letos jsme vyrazili na jachtu do Řecka. Diskutovali jsme, kolik koupit piv, kolik prosek, kolik ginu, a ja si uvědomil, ze když budu v Řecku, tak chci pít jedině užasný Imiglikos!
Hned po příletu do Athén jsem vyrazil do města najit tuto delikatesu. A protože všechno řeším se svým asistentem, ChatGPT, zeptal jsem se ho, ať mi o této odrůdě něco řekne.
A on píše: imiglikos, což znamená v řečtině polosladké, je víno, které má vyšší zbytkový obsah cukru…
