Nejsem klasický konzument zpravodajských televizí. Dám příklad: zahlédnu rozhovor s politologem, kde řeší týden před volbama možný výsledek, a vůbec nechápu, proč bych na to měl koukat. Za týden se výsledek stejně dozvím. A přesný. Nebo teď někde rozhovor s expertem, kde zodpovídají zásadní otázku, zda kapacita nemocnic vydrží do Vánoc. To přece nemusím poslouchat a stejně budu o Vánocích vědět, jestli vydržela. Neovlivním to. A kapacitě je diskuse taky ukradená, nebude se podle ní řídit.
A tak bych mohl pokračovat. Nicméně chápu, že tyhle typy rozhovorů jsou atraktivní, jinak by jich nevznikalo tolik. Ale připadá mi to zajímavé asi jako sednout si o půl osmé ke stolu a vášnivě diskutovat o tom, kolik bude hodin za 30 minut. Ehhh.
Co ovšem miluju, tak jsou X let staré časopisy, co máme na záchodě. To se vždycky rád začtu. Facebook chystá vlastní měnu. Do čela Británie jde Boris Johnson. Článek plný spekulací co přinese iPhone 11. A nejvíc zbožňuju rozhovory s umělci o jejich plánech na rok 2020.
