Proč se už nehlásím k feminismu

Překlad článku Helen Pluckrose Why I No Longer Identify as a Feminist z prosince 2016, publikovaný s jejím svolením.

Nepamatuji si období, kdy bych nebyla feministkou. V sedmdesátých letech mě matka jako batole brávala na demonstrace. K feminismu druhé vlny se připojila v šedesátých letech poté, co jí banka odmítla poskytnout hypotéku bez mužského ručitele a zaměstnavatel jí oznámil, že nemůže skládat účetní zkoušky, protože „na ženy se nedá spolehnout“. Krátce se přiklonila k radikálnímu feminismu, ale jeho názory považovala za příliš extrémní a nesmyslné – sama čelila kritice za to, že udržuje heterosexuální vztahy a ráda nosí ženské oblečení (viz její báseň „Žena na barikádách“). Své místo našla v liberálním feminismu, v jehož rámci se aktivně věnovala psaní, účastnila se pochodů a protestovala za právní změny, které by ženám zajistily stejné příležitosti jako mužům. Koncem osmdesátých let nabyla přesvědčení, že hlavní právní bitvy byly vybojovány, a z aktivního působení se převážně stáhla. I nadále se však považuje za feministku a věnuje se studiu dějin žen.

S takovým rodinným zázemím jsem pochopitelně byla liberální feministkou i já. V době dospívání jsem se hlasitě bouřila proti beztrestnosti znásilnění v manželství (které bylo kriminalizováno až v roce 1990) a vybojovala si právo chodit místo na vaření do dílen (šlo mi to sice příšerně, ale ne o nic hůř než vaření). V práci jsem se stavěla proti sexistickým postojům, které byly v 90. letech stále běžné a zcela bez zábran – když mě šéf nazval „hodnou holčičkou“, oplatila jsem mu to oslovením „hodný chlapeček“, a každému muži, který mě označil za „kočku“, jsem důsledně odpovídala pouze „mňau“. Liberální feminismus byl sice v té době bojovný, ale šlo o docela jiný druh bojovnosti než je ta zlomyslná zášť, kterou vidíme dnes. Byl optimistický, takřka hravý. Byly jsme si jisté vítězstvím. Bavilo nás sledovat, jak dokážeme vyvést z míry zastánce sexistických stereotypů a zpochybňovat každodenní sexismus, často s notnou dávkou humoru. Nemyslely jsme si, že starší muži (či ženy) se sexistickými předsudky jsou špatní lidé, ani jsme je nechtěly trestat. Jednoduše jsme chtěly, aby pochopili, že doba se změnila, a přizpůsobili se. Ženy jsou nyní všude. Prostě si na to zvykněte.

Čas od času jsme musely spolupracovat s radikálními feministkami. Oběti znásilnění se stále setkávaly s odmítáním a nedůvěrou. Lidé běžně a bez ostychu svalovali vinu na oběti kvůli jejich oblečení. Tohle se muselo stát společensky nepřijatelným. Radikální feministky, které tvrdily, že patriarchát prostupuje každým aspektem života, že je třeba zbourat koncept genderu a že muži jako skupina představují nebezpečí a násilí, byly pro liberální feministky největším vnitřním problémem hnutí. Jejich radikální příspěvky do feministické diskuse většinou vyvolávaly jen protáčení očí a poznámky typu „Takhle daleko snad zajít nemusíme.“ Na skutečný problém, který se rodil v našem vlastním liberálním křídle, jsme však připravené nebyly.

Kolem 80. let se začala ozývat vnitřní kritika liberálního feminismu. Hnutí bylo kritizováno za to, že přehlíží specifické problémy černošských a asijských žen a leseb, a že se soustředí převážně na záležitosti střední třídy. Šlo o oprávněnou kritiku, kterou bylo třeba řešit přednostně. Rovnost musí platit pro všechny ženy. Mnoho liberálních feministek proto začalo věnovat více pozornosti právům LGBT osob a upozorňovat na mimořádnou zranitelnost žen žijících v komunitách lpících na utlačujícím patriarchálním náboženství, zejména islámu, kde byly ženy a dívky vystaveny násilí „ve jménu cti“ a mrzačení ženských pohlavních orgánů. Činily tak v rámci univerzálního liberálního feminismu a některé v tom pokračují dodnes. V tomto desetiletí se však v humanitních a sociálních vědách prosadil příklon k postmodernismu, který postupně pronikl i do feministické praxe. Začala se formovat intersekcionálnost (pozn. překl.: přístup zkoumající, jak se různé formy sociálního a politického znevýhodnění, jako je sexismus, rasismus či třídní příslušnost, vzájemně překrývají a ovlivňují).

Mnozí nechápou podstatu postmodernismu a jeho vztah k feminismu. Zjednodušeně řečeno šlo o akademický obrat, který zahájili Jean-Francois Lyotard a Jean Baudrillard. Ti zpochybnili možnost dosažení spolehlivého poznání a tvrdili, že se rozpadá samotný význam a realita. Zavrhli velká, všeobjímající vysvětlení (metanarace) zahrnující jak náboženství, tak vědu, a nahradili je subjektivními, relativními výpověďmi (mininarace) o zkušenostech jednotlivců či subkulturních skupin. Tyto myšlenky získaly značný vliv v humanitních a sociálních vědách, čímž se staly jak uměleckým směrem, tak sociální „teorií“. Odmítly hodnoty univerzálního liberalismu, vědecké metody a využívání rozumu a kritického myšlení jako cesty k poznání pravdy a vytváření etických pravidel. Jednotlivci mohli mít nejen své vlastní morální pravdy, ale i své vlastní epistemologické pravdy. Výraz „Pro mě je to pravda“ vystihuje samotnou podstatu postmodernismu. Tvrdit, že něco víme s objektivní jistotou (bez ohledu na důkazy), znamenalo prosazovat metanaraci a „nerespektovat“ odlišné názory druhých, což bylo považováno za formu útlaku (i když byly tyto názory zjevně nesmyslné). Pro přesvědčení, že důkazy a testování jsou nejlepší cestou k poznání pravdy, byl vytvořen termín „scientismus“.

Postmodernismus jako umělecké hnutí se na svém vrcholu projevoval tvorbou nechronologické literatury bez zápletky a vystavováním pisoárů jako uměleckých děl. V sociální teorii postmodernisté „dekonstruovali“ vše, co bylo považováno za pravdivé, až z toho učinili prázdné pojmy. Tím se však ocitli ve slepé uličce – neměli kam dál postupovat ani co říci. V oblasti sociální spravedlnosti totiž nelze ničeho dosáhnout, pokud neuznáme prostý fakt, že určití lidé na určitých místech čelí konkrétním znevýhodněním. K tomu je nutný fungující systém reality, a tak začaly vznikat nové teorie genderu, rasy a sexuality, postavené na mininaracích. Tyto kategorie byly chápány jako kulturní konstrukty, hierarchicky uspořádané v neprospěch žen, etnických menšin a LGBT osob. Identita se stala nejvyšší hodnotou.

Cíle liberálního feminismu se postupně proměnily z postoje:

„Každý člověk má právo na základní lidská práva a rovnost, přičemž feminismus usiluje o jejich naplnění pro ženy.“

na postoj:

„Jednotlivci a skupiny všech pohlaví, ras, vyznání a sexuálních orientací mají své vlastní pravdy, normy a hodnoty. Všechny tyto pravdy, kulturní normy a morální hodnoty jsou rovnocenné. Jelikož pravdy, normy a hodnoty bílých, západních, heterosexuálních mužů v minulosti nespravedlivě dominovaly, musí být nyní ony i veškeré jejich myšlenky odsunuty stranou ve prospěch marginalizovaných skupin.“

Liberální feminismus tak opustil princip univerzálních lidských práv ve prospěch identitární politiky. Myšlenky přestaly být hodnoceny podle své podstaty a začaly být posuzovány podle identity mluvčího. Tato identita byla přitom mnohovrstevná – zahrnovala pohlaví, genderovou identitu, rasu, náboženství, sexualitu a tělesnou způsobilost. V rámci sociální spravedlnosti se hodnota identity odvíjela od míry její marginalizace, přičemž tyto hodnoty se sčítaly a soupeřily o prvenství. Právě zde liberální feminismus fatálně selhal. Ve střetu s postkoloniální vinou feminismus prohrál, stejně jako později prohrála práva LGBT osob.

Západní liberální feminismus, přecitlivělý vůči svému vlastnímu imperialistickému dědictví potlačování jiných kultur, paradoxně začal přijímat jejich nejpatriarchálnější rysy. Tatáž západní liberální feministka se může dopoledne zúčastnit pochodu děvek protestujícího proti posuzování západních žen podle oblečení a odpoledne označit za islamofoba každého, kdo kritizuje nikáb. Může požadovat trestní stíhání křesťanského pekaře za odmítnutí upéct svatební dort pro stejnopohlavní pár a vzápětí odsoudit jako rasistické uspořádání průvodu Gay Pride muslimskou čtvrtí. Řada intersekcionálních feministek se neomezuje na kritiku jiných bílých západních feministek – s rasistickými urážkami se vrhají i na liberální muslimské a ex-muslimské feministky či LGBT aktivisty [1]. Zatímco misogynii [2] a homofobii křesťanství může kritizovat kdokoli (a správně), misogynii a homofobii islámu nesmí kritizovat nikdo, dokonce ani sami muslimové. Právo kritizovat vlastní kulturu a náboženství je zjevně vyhrazeno pouze bílým lidem ze Západu (nejpřesvědčivější analýzu tohoto „Rasismu některých antirasistů“ podal Tom Owolade [3]).

Tento vývoj univerzální liberální feministky děsil. Naši dávní oponenti, radikální feministky, působili ve srovnání s tím téměř rozumně. Sice nás obviňovali ze zvnitřněné misogynie dané kulturním podmíněním a nepochybně zastávali pesimistický až paranoidní světonázor, ten byl ale alespoň vnitřně soudržný. Intersekcionální feministky postrádaly i tuto základní konzistenci. Kromě kulturního relativismu se jejich pravidla mění každým dnem s tím, jak objevují nové prohřešky proti sociální spravedlnosti. Radikálním feministkám jsme oponovaly kvůli jejich krajní nenávisti k mužům, ale alespoň mezi sebou udržovaly pouto sesterství. Intersekcionální feministky nejen projevují silné předsudky vůči mužům, ale obracejí se i proti sobě navzájem při sebemenším podezření z porušení pravidel. Bez ohledu na rozum či důkazy ostrakizují a šikanují každého, koho považují za provinilce.

Kromě toho, že selhaly v podpoře nejzranitelnějších žen ve společnosti, intersekcionální feministky vytvořily kulturu oběti, která má negativní dopad na všechny ženy, zejména však na mladé. Máme být údajně utlačovány muži, kteří nám cokoli vysvětlují, roztahují nohy v dopravních prostředcích a dopouštějí se tak mlhavých prohřešků jako „očekávání nepřiměřeného množství emocionální práce“ [4]. Když na nás zavolají nebo nás osloví, měly bychom být zděšené. Pokud se nás obtěžující muži pokusí osahávat nebo se jim to podaří, utrpěly jsme údajně strašlivý sexuální útok, z něhož se možná nikdy nevzpamatujeme. Neutlačují nás prý jen všichni muži, ale každý, kdo vyjadřuje antifeministické myšlenky nebo i feministické názory, které se nám nelíbí. A co hůř – jsou pro nás údajně „nebezpeční“, zvláště pro trans ženy, které by mohly zaslechnout, že trans-exkluzivní radikální feministka něco prohlásila na místě, kam ani nemusí chodit. Člověk se pak diví, jak ženy vůbec dokážou vyjít z domu.

Dokonce ani doma si nemůžeme být jisté „bezpečím“. Muži nám mohou psát nepříjemné věci na internetu a my se s tím údajně nedokážeme vyrovnat. Ve skutečnosti mě více znepokojuje opačný problém. Nedávno jsem diskutovala s mužem vyznávajícím intersekcionální feminismus a on začal měnit svůj názor! Povzbuzena tím jsem v diskusi pokračovala. Když jsem však později nahlédla do jeho profilu, zjistila jsem, že současně vede rozhovor s jiným mužem, kde zastává přesně ty názory, které v diskusi se mnou už opustil. Při konfrontaci mi vysvětlil, že jako muž necítil právo zpochybňovat mou žitou zkušenost ženy svými vlastními názory. Přesto se mnou nesouhlasil a cítil se oprávněn to říci jinému muži. Nedokázala jsem mu vysvětlit, že jediným výsledkem bylo mé vyloučení z diskuse a plýtvání časem. Stejně dobře jsem se mohla stáhnout do salonu a nechat pány hovořit mezi sebou.

Snad by tedy muži měli kritizovat naše akademické práce či blogy? Když se Richard Dawkins vysmíval postmodernistické sociologické eseji, která náhodou pocházela od ženy (přičemž o pár dní dříve stejně kritizoval esej napsanou mužem), byl okamžitě nařčen z misogynie. Lidé se ho ptali, proč nenávidí inteligentní ženy a proč musí kritizovat ženské psaní. Přitom by mělo být zřejmé, že právě absence takové kritiky ve skutečnosti vylučuje ženy z akademické diskuse. Pokud chceme být brány vážně jako akademičky (nebo blogerky), potřebujeme, aby lidé mohli svobodně kritizovat naši práci.

Stejně jako mnoho dalších univerzálních liberálních feministek mé generace a starších jsem se rozhodla vytrvat a pokusit se zevnitř řešit problémy kulturního relativismu, popírání vědy, bezbřehé nevraživosti a paradoxního zbavování žen moci samotnými feministkami. Výsledkem bylo, že mě feministky zablokovaly, prohlásily, že nejsem feministka, označily za „antifeministku“, „aktivistku za práva mužů“, „misogynku“ a dokonce „obhájkyni znásilnění“ (jen proto, že jsem vyjádřila podporu studentům, kteří vyvinuli lak na nehty detekující drogy používané při znásilněních [5]). Vyzývaly mě, ať se nabodnu na rezavou motorovou pilu, označovaly mě za zmatenou ženu středního věku, která nerozumí dnešní společnosti. Po jedné diskusi s feministkou, v níž jsem zmínila, že nedostávám od mužů výhrůžky smrtí a znásilněním, se objevil nový účet s mužským jménem, který mi začal přesně takové výhrůžky posílat.

Současně mi nefeministé říkali, že neodpovídám jejich představě o „feministce“, nebo přímo tvrdili, že feministkou nejsem. Argumentovala jsem tím, že jsem, protože se aktivně zajímám o problematiku ženské obřízky, násilí páchaného „ve jménu cti“ a nucených sňatků – jevy, které dnes postihují britské ženy a jen zřídka jsou právně stíhány. Vystupuji proti tomu, jak jsou mladé ženy zbavovány moci, když jim feministky na univerzitách a školách tvrdí, že se nedokážou vyrovnat s odlišnými názory a že kritika je formou zneužívání. Copak tohle nejsou naléhavé problémy týkající se žen? Má přítelkyně Kath, která se sama vymanila z radikálního feminismu, mi pomohla utřídit si myšlenky.

AngelicaF (Kath)
Nemyslím, že jsi to, co dnes většina lidí chápe pod pojmem „feministka“. Záleží ti na ženské obřízce a podobných věcech, ale to přece všem slušným lidem.

AngelicaF (Kath)
IMHO feminismus se zabývá širokou škálou problémů. Ty se soustředíš jen na několik z nich, byť jde o závažné případy porušování lidských práv.

A má pravdu. Souhlasím s Ayaan Hirsi Ali [1], že západní feminismus se musí přestat zabývat „triviálními nesmysly“. Nemám mnoho pochopení pro ženy, které se cítí traumatizované a vyloučené kvůli košilím vědců [6] nebo videohrám [7]. U těchto drobností je hrací pole mnohem vyrovnanější. Všichni čelíme genderovým očekáváním, kterým bychom raději nevyhověli. Moje rada zní: Nevyhovujte jim. Nemá smysl stěžovat si na genderová očekávání a zároveň je udržovat při životě. Představa, že ženy nemohou vzdorovat takovým očekáváním ze strachu z nesouhlasu, popírá samotného ducha feministického aktivismu a odkaz všech těch, které nám připravily cestu.

Myslím, že nastal čas přijmout skutečnost, že „feminismus“ už neznamená „úsilí o rovná práva žen“, ale označuje současné feministické hnutí, které zahrnuje mnohem více – a velmi málo z toho, s čím bych chtěla být spojována. Nedávno jsem na Twitteru napsala:

Jsem feministka?

Definujete „feministku“ jako někoho, kdo věří v genderovou rovnost?
Pak ano.

Pokud ale „feministku“ definujete jako někoho, kdo věří, že:

• Británie a USA jsou utlačující patriarcháty udržující kulturu znásilnění? (oppressive patriarchies that perpetuate rape culture)
• Gender je kulturní konstrukt a každý, kdo tvrdí opak, je misogyn? (gender is a cultural construct)
• Sexistická zobecnění a urážky jsou v pořádku, pokud míří na muže? (sexist generalizations and insults)
• Ženy nejsou schopné vyrovnat se s kritikou myšlenek nebo s nepříjemným chováním na internetu?
• Hrubost, zlovolné interpretace a nespravedlivé pomluvy jsou legitimní formou feministického aktivismu?
• Lidem, kteří říkají věci, které se nám nelíbí, by měla být odepřena možnost veřejně vystupovat a měli by být očerňováni?
• Bezpečné prostory a obsahová varování by měly být standardní ochranou před myšlenkami?
• Ženská obřízka, zločiny „ve jménu cti“ a nucené sňatky jsou problémy, na které upozorňují jen rasisté?
• Videohry, košile vědců a reklamy na proteinové nápoje jsou klíčovými feministickými tématy?
• „Emocionální práce“ a „kulturní apropriace“ jsou skutečné problémy, kterými bychom se měli zabývat? (‚emotional labour‘ & ‚cultural appropriation‘)

Pak ne.

Ne, nejsem feministka.

Závažné problémy, kterým čelí britské ženy a jimž se chci věnovat, patří do oblasti aktivismu za lidská práva. A proti zbavování mladých žen jejich vlastní moci lze bohužel bojovat jedině odporem vůči současnému feminismu samotnému.

Dříve mě těšilo, když mi lidé říkali, že jsem je přiměla nahlížet na feminismus pozitivněji. Nyní se však obávám, že to možná jen bránilo potřebné kritice hnutí, které ji skutečně vyžaduje. Feminismus ztratil svůj původní směr a neměl by se těšit veřejné úctě, dokud nenajde cestu zpět. Zdá se, že si to uvědomuje stále více lidí. Nedávný průzkum ukázal, že pouhých 7 % Britů se identifikuje jako feministé, přestože více než dvě třetiny podporují genderovou rovnost. Když opouštím identitu, kterou mi předala matka, mísí se ve mně smutek s hněvem při pomyšlení, že i ona – žena, která sehrála klíčovou roli v zpřístupnění bankovní kvalifikace ženám – by dnes byla považována za hluboce problematickou osobu.

---

Helen Pluckrose je výzkumnice v oblasti humanitních věd, která se specializuje na pozdně středověké a raně novověké náboženské texty určené ženám nebo pojednávající o ženách. Kriticky se staví k postmodernismu a kulturnímu konstruktivismu, které podle ní v současnosti ovládají humanitní vědy. Můžete ji sledovat na Twitteru @HPluckrose.

---