Před více než 10 lety jsem šel na koncert Hany Hegerové. Společně s mámou.
(Což je samo o sobě mazec. Vlastně mě nenapadá jiná zpěvačka, na kterou bych s mamkou nadšeně šel. Posloucháme naprosto jinou hudbu. Žijeme jiné životy. Máme kolikrát diametrálně odlišené vztahy k životním hodnotám. Už v mládí mi rodiče kladli na srdce, že musím PŘEDEVŠÍM vystudovat vysokou školu, protože bez ní mě nikam nevezmou. A nemohli pochopit, že já především nechci, aby mě někdy někam brali. Nebo třeba považovali blbou trávu za tvrdou drogu a „všechny ty feťáky by pozavírali“, zatímco to byl náš normální životní styl. Atd.)
Koncert se konal v Brně v Janáčkově divadle. Hegerové to skvěle zpívalo, do toho ten její projev důstojné elegatní dámy – prostě bomba.
Mezi písničkami různě povídala co jí připlulo na mysl a najednou se tak zamyslela a říká: „Já zbožňuju takhle po ránu, vstanu, a naliju si panáčka něčeho dobrého … to je moje slabost.“
Publikum úsměvně zamručelo.
„No a pak večer, na to se těším, si ubalím jointa, a to je taková krása.“
Mezigenerační spojnice. ❤️
