La Trine

až 7 % zajímavého obsahu

Na navigaci | Klávesové zkratky

Slavní experti se mění ve žvanivé slimejše. Proč?

Existuje jeden zvláštní druh, který se v poslední době přemnožil v českém mediálním prostoru. Říkejme mu „žvanivý slimejši“ (některá odborná literatura uvádí termín „blábolivý slimejš“). Poznáte ho snadno – je to většinou starší samec s titulem před jménem, s úctyhodnou kariérou, který dnes už jen charismaticky blábolí do všech mikrofonů, které mu někdo strčí pod nos.

Typický žvanivý slimejš začínal jako respektovaný odborník. Měl tituly, publikace, praxi. Pak ale započala pozvolná metamorfóza. Možná to byl příliš častý potlesk, možná to byly lajky na sociálních sítích, možná opojení z vlastní důležitosti. Každopádně začal hovořit víc. Hodně hovořit. O všem možném – o věcech ze svého oboru, mimo něj, a především o věcech, o kterých si myslí, že jim rozumí, ale ve skutečnosti nerozumí.

Na rozdíl od normálního odborníka, který říká „tohle je složité, musíme to zkoumat“, žvanivý slimejš ví všechno o všem. A co náhodou neví, to si domyslí. Nebo vymyslí. Záleží na tom, co lépe bude znít v podcastu.

Ukázky z přírody

Pojďme se podívat na pár exemplářů žvanivého slimejše v jeho přirozeném prostředí – tedy v podcastech, rozhovorech a na sociálních sítích.

Vezměme si psychiatra Radkina Honzáka. Respektovaný odborník s působivou kariérou a řadou užitečných publikací. Jenže pak se z něj stal všeoborový žvanivý slimejš par excellence – s okouzlujícím úsměvem povídá, jak vynálezce ADHD na smrtelné posteli přiznal, že si půl příznaků vymyslel kvůli prodeji Ritalinu (úplné překroucení reality) nebo vysvětluje, že „muži jsou stvořeni k šukání a ženy k pečování“ (psychiatr Tomáš Rektor to rozebral na molekuly). A když zrovna nevymýšlí pohádky o psychiatrii, vrhá se na všechny možné obory – třeba historie ho baví tak moc, že podcast Přepište dějiny musel věnovat celý díl jeho zběsilému hemžení historickými paralelami. Nejhorší na tom je, že jeho charisma a odborná reputace dávají punc důvěryhodnosti i těm největším blábolům a teď někde sedí rodiče neklidného dítěte a přemýšlí, jestli mají vůbec vyhledat odbornou pomoc, když je na ADHD stejně všechno vymyšlené.

Nebo neurolog Martin Jan Stránský, který se z uznávaného lékaře proměnil v apokalyptického kazatele digitální zkázy. Jeho specializací je strašení rodičů – v jeho světě mobily snižují IQ a používání sociálních sítí je stejné jako braní heroinu (doslova tvrdí, že „pokud dospívající dívka stráví celý den na mobilu, tak je to neurologicky úplně stejné, jako by ve svém pokojíčku celý den fetovala heroin“ nebo „mobil je pro dítě jako lahev vodky“). Napočítal prý v Česku 110 detoxifikačních center pro digitální závislosti, což je fascinující zejména proto, že tato centra existují pouze v jeho představách. Když se mu Andrea Šustrová pokusila vysvětlit, co říkají skutečné vědecké studie o vlivu obrazovek na děti (spoiler alert: není to ani zdaleka tak dramatické), odbyl ji s tím, že „má jiný filozofický přístup“.

A do třetice všeho slimejšího, fyzik Jan Rak. Tenhle bývalý pracovník CERNu se vydal na spirituální dráhu kvantové magie. Zjistil například, že batolata dokážou procházet zdmi (ale jen když se nikdo nedívá – chytré ty děti!) a že lidské srdce má silnější neurální síť než mozek. Jeho bývalý zaměstnavatel ho musel dokonce požádat, aby přestal neoprávněně používat titul „profesor“. Ale lidé ho milují a nadšeně hltají přednášky pana profesora.

A tak dále, exemplářů jsou spousty.

Slimejšifikace aneb anatomie úpadku

Je to jako podivná forma mediální alchymie – vezmete respektovaného odborníka, přidáte trochu potlesku, špetku sociálních sítí, pořádnou dávku ego boostu, a voilà – máte žvanivého slimejše v plné kráse. Proces je zákeřně postupný, jako když vaříte žábu v pomalu se ohřívající vodě:

  1. Nejprve máte skutečnou expertízu v jednom oboru
  2. Pak zjistíte, že vás lidé poslouchají
  3. Je to příjemné
  4. Postupně začnete mluvit i o věcech, kterým rozumíte méně
  5. A hele, čím originálnější názor, tím víc pozornosti!
  6. Zvou vás častěji – jste přece zajímavá osobnost
  7. Dopaminová odměna roste, fakta se začínají ohýbat
  8. Vaše dřívější reputace funguje jako neprůstřelná vesta
  9. Opakujte body 5–8
  10. Gratulujeme, jste mediálně imunní slimejš!

Tento proces je prakticky nevratný. Jakmile si jednou zvyknete na potlesk za zjednodušené pravdy, cesta zpět k poctivé odbornosti je trnitá a málokoho láká.

„Proces slimejšifikace je to stejné, jako fetovat heroin“ – Martin Jan Stránský

A teď ta toxická část – tohle všechno by byla jen zábavná historka o egu a pozornosti, kdyby to nemělo reálné dopady. Lidé jim věří, protože „pan doktor to řekl“ je v českém prostředí pořád magická formule. Vytváří se kolem nich neproniknutelná bublina souhlasných hlasů, dokonalá echo chamber. Jakákoliv kritika je okamžitě smetena – nejčastěji poukazem na titul, délku praxe a akademickou pozici kritizovaného, zatímco kritik je odmítnut jako bezejmenný pisálek bez kvalifikace. Jejich kolegové z oboru raději mlčí – kdo by chtěl být za toho zlého, co útočí na oblíbenou mediální hvězdu? Ale řekněme si to na rovinu – tohle mlčení je čiré srabáctví.

Očkování proti slimejšství

Jako expert na programování a webové aplikace, který se navíc v poslední době věnuje evangelizaci AI, jsem si sám sobě podezřelý. Riziko vlastní slimejšifikace beru vážně. Když na školeních nebo v rozhovorech opakuji nějakou oblíbenou myšlenku, pravidelně se ptám: Nezačínám se vzdalovat faktům? Nepřikrášluji realitu pro potlesk? Nezjednodušuji příliš?

Zkusil jsem dát dohromady pár tipů, jak se ochránit před sklouznutím do žvanivého slimejšství:

  • Zůstaň na svém písečku. I když se cítíš chytrý a logický, v jiných oborech ti chybí roky studia a praxe.
  • Zachovej si zdravou nedůvěru k vlastním tvrzením. Víš až příliš dobře, kolikrát ses mýlil i v tom, čím sis byl naprosto jistý.
  • Kultivuj umění říkat „nevím“. To ti jde, tak tuto schopnost proboha neztrať.
  • Stále sleduj vývoj oboru. Včerejší pravdy jsou často dnešní omyly.
  • Obklopuj se kritickými přáteli a aktivně hledej zpětnou vazbu. Přikyvovači jsou bezcenní, leda že by šlo o hezkou slečnu.
  • Nepodlehni touze dělat dojem na neznámé lidi.
  • Stále si uvědomuj, co jsou fakta a co tvůj názor.
  • Veď si „error log“, zaznamenávej si své omyly a chybné předpovědi.

Milá média, řekněte drogám ne!

Milí tvůrci obsahů všeho druhu, chápu to pokušení. Host, který má na všechno odpověď tak chytlavou, že by mohla být rovnou titulkem, je mediální poklad. Okamžitý peak ve statistikách, rostoucí grafy, engagement, euforické čísla sledovanosti. Sláva a hromada peněz každý měsíc 💰

„Sledovat sledovanost je to stejné, jako fetovat heroin“ – Martin Jan Stránský

Ale položte si otázku: Nechali byste držitele Nobelovy ceny za polovodiče spravovat vám zuby? Ne? Tak proč ho kurva necháváte autoritativně mluvit o klimatické změně?

  • Prověřujte i autority. Einstein se taky mnohokrát spletl.
  • Hledejte balanc mezi atraktivitou a pravdivostí.
  • Kultivujte kritické myšlení publika tím, že dáte prostor i oponentním hlasům. Kteří jsou často nudní a nezajímaví, já vím.
  • Pamatujte, že někde tam nahoře se na vás dívá Václav Havel.

Žvanivý slimejš je jako koala – vypadá roztomile, ale může nadělat pěknou neplechu. Na rozdíl od koaly nežere eukalyptus, ale požírá naši důvěru v odborníky. A zatímco koaly jsou ohrožený druh, žvanivý slimejši se množí jak králíci. Takže vlastně vůbec jako koala není … sakra, a tak pěkný přirovnání to bylo. Pojďme slimejše zpomalit. Nebo aspoň demaskovat.


Co vám Alanis Morissette zapomněla říct o ironii

Znáte to – občas někdo použije cizí slovo a je NAPROSTO jasné, že nemá tušení, co znamená. Jako když vaše šéfová během porady prohlásí, že „ta kampaň má obrovský potencionál“ (Ne, Martino, to slovo fakt neexistuje. Je to potenciál. Ale oceňuji tvou snahu znít sofistikovaně). Nebo když váš kolega všem vypráví, jak jeho PowerPointová prezentace byla „neskutečně efektivní“ (Byla efektní, Pavle, jestli byla i efektivní poznáme až podle výsledků). Nebo když váš kamarád na Facebooku píše, že „včera absolvoval koncert Rolling Stones“, a tady už, přiznávám, jsem trošku hnidopich, ale holt Honzo, ty jsi na něm prostě byl. Absolvovat můžeš školu nebo kurz, ne koncert. Leda že by ti Mick Jagger na konci podepisoval diplom.

O něco trapnější je, pokud jste hudebník a špatný výraz použijete v písničce. Obzvlášť, pokud se stane známá a lidi ji zpívají. A úplně největší průser je, pokud to špatně zvolené slovo je ústředním tématem celé skladby, dokonce ji po něm pojmenujete a z písně se stane celosvětový megahit.

Třeba když napíšete megalomansky úspěšnou píseň o ironii, aniž byste vůbec věděli, co to ironie je, takže v celé písni není jediný skutečně ironický příklad. Ano, mluvím o Alanis Morissette a její písni Ironic. Tím způsobila největší zmatek v chápání jednoho slova od doby, kdy někdo začal říkat rostlinnému mléku „mléko“.

O čem ta píseň je? Popisuje řadu „ironických“ situací:

  • Starý pán vyhraje v loterii a druhý den zemře (to není ironie, to je smůla, ironií by bylo, kdyby místo sázení celý život hrál na pohřbech a pak jako jediný člověk v historii umřel za zvuku „Stayin' Alive“ od Bee Gees)
  • Muž se celý život bojí létat, konečně se odhodlá, a letadlo spadne (to není ironie, to je nešťastná náhoda, ironií by bylo, kdyby napsal bestseller „Proč je strach z létání iracionální“ a pak zemřel při své první cestě letadlem)
  • Prší v den vaší svatby (to není ironie, to je počasí, ironické by bylo, kdybyste kvůli strachu z deště posunuli svatbu z dubna na červenec, a ten červencový den by byl jediným deštivým dnem v tom roce)
  • Dopravní zácpa, když už jdete pozdě (to není ironie, to je Praha, ironií by bylo, kdybyste kvůli tomu přišli pozdě na převzetí ceny za celoživotní dochvilnost)
  • Deset tisíc lžic, když potřebujete nůž (to není ironie, to je důsledek online nakupování se zaseklou nulou na klávesnici)

Chudáci učitelé češtiny, kteří museli po vydání téhle písně vysvětlovat puberťákům rozdíl mezi ironií a smůlou. „Ale pančelko, Alanis říká…“ Ne, Pepíčku. Jen proto, že něco řekla Alanis, to ještě neznamená, že je to pravda. I když má účes, který v devadesátkách kopírovala půlka planety.

Jediná skutečně ironická věc na písni Ironic je fakt, že v písni o ironii není jediný ironický příklad. Což z Alanis Morissette dělá buď někoho, kdo si spletl ironii se smůlou, nebo naprostého génia. Nebo možná jen někoho, kdo hodně zoufale hledal rým na „don't you think“.

Alanis Morissette v roce 2015 vystoupila v pořadu Jamese Cordena, kde zazpívala upravenou verzi písně obsahující verš „Je ironické zpívat ‚Ironic‘, když tam žádná ironie není.“ 🙂


Grilem k revoluci: Neuvěřitelný odborářský příběh

Seděl jsem v sále jihlavskýho DKO, venku typický festival dokumentárních filmů Ji.hlava – mokro, zima a lidi postávající s kelímkama horký kávy u stánků. Vlezl jsem na dokument Union. Hned první záběry ukázaly Christiana Smallse, mladého černocha, kterého Amazon vyhodil za to, že se odvážil říct, že by lidi ve skladu možná neměli během covidu chcípat. Jenže Smalls se na to nevykašlal a postavil si před bránu skladu malej gril, začal prodávat burgery a postupně si povídal se zaměstnanci, kteří najednou zjistili, že nejsou sami, komu ty sklady přijdou jako koncentráky jednadvacátýho století.

Postupně kontaktoval další a další lidi před internetové války, rozjížděl protestní akce, kam lákal lidi na to, že tam bude grilované jídlo a burgery, ať se jdou podívat, a časem se z toho stala mediální senzace. Založil ALU, což znamená Amazon Labor Union – první nezávislé odbory v Amazonu. Nosil na čele nápis „Eat the Rich“ (Snězte boháče? Asi).

Smalls a lidi kolem něj sbírali zkušenosti, rozjížděli to stále ve větším a v dubnu 2022 se podařilo něco neuvěřitelného. Rozjeli vlastní burgrárnu „Solidarity Burgers“. Koncept byl jasnej – každej burger měl název jako „Protest Patty“ nebo „Union Special“, personál nosil čepice s hesly proti korporátům. Lidi to žrali (doslovně).

Nejlepší plotwist ale je až během titulků, který dotočili o rok později, když už dokument byl sestříhán, a dělá z něj malý mistrovský dílo. Je tam záběr, jak zaměstnanci Solidarity Burgers zakládají vlastní odbory. A kamera zachytí moment, kdy Smalls stojí ve svý kanclu s výhledem na Manhattan, kouká z okna na protestující zaměstnance, který maj transparenty úplně stejný, jako kdysi on sám, a je v tom výrazu všechno. Vztek, smutek, zklamání.

Musím se ale přiznat, že někde v půlce jsem malinko usnul. Třetí den festivalu, narvanej sál, příjemný teplo… Takže za ten konec úplně neručím.



Zrádci: Show, kde není co zradit, ale lidi se hroutí

Reality show Zrádci, která od září běží na TV Prima, je po produkční stránce mimořádně povedený počin – vizuální zpracování je působivé a moderátor Vojta Kotek se své role zhostil skvěle. Zvláštní pochvalu si zaslouží jeho YouTube kanál se zákulisními informacemi a rozhovory s účastníky, který dodává zásadní díl skládačky. Překvapuje mě, že nevznikl pod hlavičkou televize, ale jako soukromá iniciativa.

Název „Zrádci“ nedává smysl

Jenže navzdory této technické brilanci a celosvětovému úspěchu formátu mě při sledování pronásleduje zvláštní pocit prázdnoty. Hlavní problém vidím v samotném konceptu „zrádců“. Už jejich označení je zavádějící – ve skutečnosti nikoho nezrazují. Jediný rozdíl mezi zrádci a věrnými spočívá v tom, že zrádci mají večerní konkláve, kde vyřadí jednoho hráče. Věrní dělají totéž při společném hlasování. Je to vlastně jen otázka frekvence stejné činnosti.

To vede k zásadnímu dramaturgickému problému – mezi zrádci a věrnými není žádný skutečný charakterový či herní rozdíl. Pro zrádce je tak relativně snadné nevzbudit podezření – stačí se chovat stejně jako ostatní. Věrní nemají k dispozici žádné smysluplné indicie a jejich pátrání se často zvrhává v analýzu malicherností jako jsou divné pohledy či podezřelé poznámky.

Kde jeden detail mění celou dynamiku hry

Vezměme si pro srovnání třeba společenskou hru Superšpión. V ní se hráči ocitnou v konkrétním prostředí – může jít o vesmírnou stanici, noční klub nebo třeba ponorku. Všichni kromě špióna vědí, kde jsou. A v tom je to vzrušující – špión musí z konverzace ostatních nenápadně zjistit, v jakém prostředí se nachází, aby se neprozradil. Každá jeho odpověď může být tou, která ho prozradí. Každá otázka může být pastí. To vytváří skutečné napětí, které u Zrádců chybí.

Nebo je to jinak? Čím víc se o show dozvídám, tím víc mě překvapuje, jak moc se moje analytické vnímání liší od reality 🤯 Říkal jsem si, že být zrádcem znamená v podstatě jen občas v noci někoho vyřadit. Jenže když poslouchám vyřazené účastníky nebo příběhy z jiných zemí, které vyprávěl v podcastech showrunner Markus Krug, zjišťuju, že někteří zrádci psychicky nezvládali tíhu své role. I v české verzi vidím, jak moc to s účastníky mává.

Ale se mnou jako divákem to nemává. Stále si myslím, že formát trpí zásadními nedostatky v herní mechanice (ano, vím, že je celosvětově megaúspěšný). Nebaví mě ty jejich sportovní aktivity, které působí jako školní tělocvik, a postrádám skutečné napětí z pátrání.

Skutečné drama se odehrává jinde

Je zvláštní pozorovat, jak v tomto uzavřeném světě někteří nedokážou přijmout, že jsou postavami ve hře, zatímco jiní své role využívají až cynicky strategicky. Honza Tuna vyčítá věřícímu spoluhráči, že jeho herní taktika jde proti jeho víře – jako by zapomněl, že jsou v gameshow. Na druhé straně spektra stojí moment, když Nikol přísahá na smrt svého dědy (moment, který nepochybně vstoupí do dějin českých reality show podobně jako legendární vladkokřeslo) a ostatní jí bez zaváhání věří. Nikol je bohyně!

Ve skutečnosti jsou Zrádci především fascinujícím sociálním experimentem. Ukazují, jak funguje uzavřená komunita, kde pravidelně dochází k vylučování členů na základě nejasných důkazů. Je to hra o přežití v prostředí, kde důvěra je vzácná a paranoia každodenní společník. A právě tato stránka mě nakonec vtáhla – proto teď pravidelně vyhledávám speciály na YouTube, kde Kotek s Krugem dávají prostor účastníkům, jejich osobním příběhům a prožitkům z hradu. A paradoxně právě tato ‚vedlejší‘ produkce mi nabízí to, co jsem v samotném formátu postrádal – skutečné lidské drama a vhled do psychologie účastníků.


Proč bych na HeroHero nepodpořil ani vlastní babičku

…i kdyby tam měla profil, což nemá, protože není blázen. HeroHero je totiž uživatelsky přívětivé jako medvěd grizzly s migrénou.

Představte si, že chcete podpořit svého oblíbeného tvůrce. V podcastu vás vyzývá: „Běžte na HeroHero, zaplaťte bakšiš a dostanete plné díly!“ Zní to jednoduše, že? No, to si myslíte jen do chvíle, než skutečně na HeroHero zavítáte.

Přijdete na homepage (překvapivě na .co, protože .cz je zřejmě pro losery nebo možná pro ty, kdo chtějí, aby je někdo našel) a web na vás okamžitě zaútočí sloganem „Vydělávej tím, co tě baví“. Skvělé! Až na to, že jste přišli někoho SLEDOVAT, ne se stát příští internetovou senzací. S tím, že byste mohli být pouhý konzument obsahu, web vůbec nepočítá. Pro vás tam žádné tlačítko není. Je to, jako kdyby vám v restauraci místo večeře dali vařečku a poslali vás do kuchyně.

Ale nevzdáváte se. Odhodlaně klikáte na „Začít teď hned“ (protože kdo by chtěl začít později, že?), vyplníte registrační formulář a ocitáte se ve světě záhadných ikonek. Žádné popisky, žádné vysvětlení. Jen řada symbolů, které by mohly znamenat cokoliv od „zde rostou houbičky“ až po „tímto tlačítkem odstartujete třetí světovou válku“. Dokonce když na ně najedete myší, tak se neobjeví nápověda. Takhle nějak si asi připadali lidé, co luštili hieroglify.

Pokud máte štěstí a podaří se vám prokousat na stránku konkrétního tvůrce (nebo vás tam přivede Google), čeká vás… nic. Doslova. Šedé plochy kam oko dohlédne. Jako zírat na oblohu v Londýně. V listopadu. Depresivní a bez jakéhokoli náznaku života. Je to jako kdybyste přišli do obchodu a našli jen prázdné regály, na kterých sedí smutný prodavač a šeptá: „Představte si zboží“.

„Mám tu výjimečné autorské rozhovory!“ hlásá Čestmír Strakatý. „Kde?“ ptáte se, rozhlížejíc se po prázdném digitálním prostoru. „No, představ si je!“ odpoví nadšeně. Člověk byl skoro připraven vytáhnout peněženku a zaplatit těch 6€, ale místo toho si uvědomí, že tyhle šedé plochy jsou metaforou pro jeho život – plný nevyužitého potenciálu a zklamaných očekávání. Déšť, vůz a pláč.


Chtěl bych podpořit své oblíbené tvůrce, co jsou na HeroHero, opravdu chtěl. Už představa, že část mých peněz půjde diletantům, kteří navrhli tuhle digitální noční můru, mě děsí víc než účes Donalda Trumpa ve větrný den. To je jako platit daň z frustrace. Ale i když nakrásně někoho podpořit chci, dřív než se doklikám k tomu tlačítku „Odebírat“, ten web mě nasere tak, že radši prásknu dveřmi. Je to jako maratonský běh přes minové – teoreticky možné, ale kdo má na to nervy?

Takže, milí tvůrci na HeroHero, udělejte si prosím profil ještě na nějaké příčetné platformě, jo?


Jak jsem se stal video mistrem přes noc

Nepřestává mě fascinovat, v jaké době žijeme – v éře, kdy si každý může za večer vytvořit podobný videoklip.

Jde o mé seznámení s generátory videí. Chtěl jsem si je osahat. Věnoval jsem tomu minimum času a jelo se na první dobrou. „Glitche“ jsou tedy záměrné a slouží jako dokumentace současného stavu této technologie.

🔊 Pusťte si se zvukem


Je vědecké přesvědčení jen další víra?

Je věda nové náboženství?
Není, jednou provždy není!

Věda a víra jsou jako oheň a voda – neslučitelné ve své podstatě. Zatímco náboženství hlásá „věř a nepochybuj", věda nás vybízí „pochybuj o všem, hlavně o mně". Může to být protikladnější?

Jsou tací, kteří ve vědu věří. Jenže skutečná věda jejich víru nepotřebuje, stejně jako gravitace nepotřebuje vaše uznání, aby vás udržela na zemi. Věda nežádá slepou oddanost, ale kritické myšlení a ochotu přijmout důkazy.

Víra je ze své podstaty přijetí něčeho, co nelze dokázat a obvykle ani vyvrátit. Věda naopak stojí na empirických důkazech a vyvratitelných hypotézách. A hlavně: je připravena revidovat své závěry.

Tohle si málokdo uvědomuje. Často slyším: „Vědci dnes tvrdí tohle a nedávno tvrdili něco jiného!" Říkají to vítězoslavně, jako by vědu nachytali při podvádění. Ale to je naopak její přednost! Že se vyvíjí a přizpůsobuje novým poznatkům.

Věda není všemocná. Má své limity a nemůže odpovědět na každou otázku. Víra, že věda vyřeší vše, není věda – je to scientismus, nové náboženství. Věda je nejlepší nástroj, který máme k dispozici, pro pochopení světa kolem nás, i když není dokonalý.


Chilli v Athénách nekoupíš

Překvapivě a neplánovaně na dva týdny v Athénách 🏛️

První večer mě vyděsilo, o jak nudné místo jde, ale pak jsme našli skvělé čtvrti a restaurace, takže to byla super nezapomenutelná dovolená 🪲

  • všichni umí anglicky
  • moře a teplo
  • metro jede až na letiště 😲

  • řecké pivo se nedá pít
  • nejde sehnat chilli
  • Akropole furt není dostavěná

but

  • mají ucházející řemeslné pivovary
  • chilli jde vydyndat z Arabů v marketech
  • dostavbě nebrání digitalizace

Jak mi řecké víno změnilo život

Imiglikos.

Před dvaceti lety jsme s kamarádem uvízli na týden v obci jménem Písek. Probíhal tam filmový festival. Vyzvídali jsme od místních, kterou restauraci nám doporučí, a všichni se překvapivě jednomyslně shodli na jedné jediné, která je prý best of Písek. Už si nepamatuju její název, ale hned při vstupu jsme seznali, že tohle nebo nic pro nás zpovykané Brňáky, a když paní odpověděla kamarádovi, že jediné vegetariánské jídlo, které mají, je svíčková, kterou mu přinese bez masa, jsme se otočili a šli do prdele.

A tam jsme narazili na další dvě restaurace: indickou a řeckou. Nejprve jsme zkusili indickou, zrovna tam seděl Ivan Havel, brácha Václava, dali jsme se s ním do řeči, která začala váznout v okamžiku, kdy jsme pozřeli jakousi zelenou omáčku, kterážto nám vyrazila dech, slzy, soplík a tak dále. Byla to naše první indická v životě a kupodivu tento zážitek odstartoval naši závislost na této kuchyni.

Ve druhé restauraci, řecké, měli skvělé saláty a hlavně víno. Víno bylo geniální. Na vině jsem si ujížděl. Poprosil jsem servírku, aby mi prozradila, jak se ten skvost jmenuje, a ona opsala z lahve: „Imiglikos”.

Je to dvacet let a ten název si stále pamatuju. Snad stokrát jsem zkoušel Imiglikos hledat v různých obchodech, ale vždycky jsem měl smůlu.

Imiglikos byl pro mě zlatým jablkem věcné touhy.

Letos jsme vyrazili na jachtu do Řecka. Diskutovali jsme, kolik koupit piv, kolik prosek, kolik ginu, a ja si uvědomil, ze když budu v Řecku, tak chci pít jedině užasný Imiglikos!

Hned po příletu do Athén jsem vyrazil do města najit tuto delikatesu. A protože všechno řeším se svým asistentem, ChatGPT, zeptal jsem se ho, ať mi o této odrůdě něco řekne.

A on píše: imiglikos, což znamená v řečtině polosladké, je víno, které má vyšší zbytkový obsah cukru…