Reality show Zrádci, která od září běží na TV Prima, je po
produkční stránce mimořádně povedený počin – vizuální zpracování
je působivé a moderátor Vojta Kotek se své role zhostil skvěle. Zvláštní
pochvalu si zaslouží jeho YouTube kanál se
zákulisními informacemi a rozhovory s účastníky, který dodává zásadní
díl skládačky. Překvapuje mě, že nevznikl pod hlavičkou televize, ale
jako soukromá iniciativa.
Název „Zrádci“ nedává smysl
Jenže navzdory této technické brilanci a celosvětovému úspěchu
formátu mě při sledování pronásleduje zvláštní pocit prázdnoty.
Hlavní problém vidím v samotném konceptu „zrádců“. Už jejich
označení je zavádějící – ve skutečnosti nikoho nezrazují. Jediný
rozdíl mezi zrádci a věrnými spočívá v tom, že zrádci mají večerní
konkláve, kde vyřadí jednoho hráče. Věrní dělají totéž při
společném hlasování. Je to vlastně jen otázka frekvence stejné
činnosti.
To vede k zásadnímu dramaturgickému problému – mezi zrádci a
věrnými není žádný skutečný charakterový či herní rozdíl. Pro
zrádce je tak relativně snadné nevzbudit podezření – stačí se
chovat stejně jako ostatní. Věrní nemají k dispozici žádné smysluplné
indicie a jejich pátrání se často zvrhává v analýzu malicherností jako
jsou divné pohledy či podezřelé poznámky.
Kde jeden detail mění
celou dynamiku hry
Vezměme si pro srovnání třeba společenskou hru Superšpión. V ní se
hráči ocitnou v konkrétním prostředí – může jít o vesmírnou
stanici, noční klub nebo třeba ponorku. Všichni kromě špióna vědí, kde
jsou. A v tom je to vzrušující – špión musí z konverzace ostatních
nenápadně zjistit, v jakém prostředí se nachází, aby se neprozradil.
Každá jeho odpověď může být tou, která ho prozradí. Každá otázka
může být pastí. To vytváří skutečné napětí, které
u Zrádců chybí.
Nebo je to jinak? Čím víc se o show dozvídám, tím víc mě
překvapuje, jak moc se moje analytické vnímání liší od reality 🤯
Říkal jsem si, že být zrádcem znamená v podstatě jen občas v noci
někoho vyřadit. Jenže když poslouchám vyřazené účastníky nebo
příběhy z jiných zemí, které vyprávěl v podcastech showrunner Markus
Krug, zjišťuju, že někteří zrádci psychicky nezvládali tíhu své role.
I v české verzi vidím, jak moc to s účastníky mává.
Ale se mnou jako divákem to nemává. Stále si myslím, že formát trpí
zásadními nedostatky v herní mechanice (ano, vím, že je celosvětově
megaúspěšný). Nebaví mě ty jejich sportovní aktivity, které působí
jako školní tělocvik, a postrádám skutečné napětí z pátrání.
Skutečné drama se odehrává
jinde
Je zvláštní pozorovat, jak v tomto uzavřeném světě někteří
nedokážou přijmout, že jsou postavami ve hře, zatímco jiní své role
využívají až cynicky strategicky. Honza Tuna vyčítá věřícímu
spoluhráči, že jeho herní taktika jde proti jeho víře – jako by
zapomněl, že jsou v gameshow. Na druhé straně spektra stojí moment, když
Nikol přísahá na smrt svého dědy (moment, který nepochybně vstoupí do
dějin českých reality show podobně jako legendární vladkokřeslo) a
ostatní jí bez zaváhání věří. Nikol je bohyně!
Ve skutečnosti jsou Zrádci především fascinujícím sociálním
experimentem. Ukazují, jak funguje uzavřená komunita, kde pravidelně
dochází k vylučování členů na základě nejasných důkazů. Je to hra
o přežití v prostředí, kde důvěra je vzácná a paranoia každodenní
společník. A právě tato stránka mě nakonec vtáhla – proto teď
pravidelně vyhledávám speciály na YouTube, kde Kotek s Krugem dávají
prostor účastníkům, jejich osobním příběhům a prožitkům z hradu.
A paradoxně právě tato ‚vedlejší‘ produkce mi nabízí to, co jsem
v samotném formátu postrádal – skutečné lidské drama a vhled do
psychologie účastníků.
…i kdyby tam měla profil, což nemá, protože není blázen. HeroHero je
totiž uživatelsky přívětivé jako medvěd grizzly s migrénou.
Představte si, že chcete podpořit svého oblíbeného tvůrce. V podcastu
vás vyzývá: „Běžte na HeroHero, zaplaťte bakšiš a dostanete plné
díly!“ Zní to jednoduše, že? No, to si myslíte jen do chvíle, než
skutečně na HeroHero zavítáte.
Přijdete na homepage (překvapivě na .co, protože .cz je zřejmě pro
losery nebo možná pro ty, kdo chtějí, aby je někdo našel) a web na vás
okamžitě zaútočí sloganem „Vydělávej tím, co tě baví“. Skvělé!
Až na to, že jste přišli někoho SLEDOVAT, ne se stát příští
internetovou senzací. S tím, že byste mohli být pouhý konzument obsahu,
web vůbec nepočítá. Pro vás tam žádné tlačítko není. Je to, jako
kdyby vám v restauraci místo večeře dali vařečku a poslali vás do
kuchyně.
Ale nevzdáváte se. Odhodlaně klikáte na „Začít teď hned“ (protože
kdo by chtěl začít později, že?), vyplníte registrační formulář a
ocitáte se ve světě záhadných ikonek. Žádné popisky, žádné
vysvětlení. Jen řada symbolů, které by mohly znamenat cokoliv od „zde
rostou houbičky“ až po „tímto tlačítkem odstartujete třetí světovou
válku“. Dokonce když na ně najedete myší, tak se neobjeví nápověda.
Takhle nějak si asi připadali lidé, co luštili hieroglify.
Pokud máte štěstí a podaří se vám prokousat na stránku konkrétního
tvůrce (nebo vás tam přivede Google), čeká vás… nic. Doslova. Šedé
plochy kam oko dohlédne. Jako zírat na oblohu v Londýně. V listopadu.
Depresivní a bez jakéhokoli náznaku života. Je to jako kdybyste přišli do
obchodu a našli jen prázdné regály, na kterých sedí smutný prodavač a
šeptá: „Představte si zboží“.
„Mám tu výjimečné autorské rozhovory!“ hlásá Čestmír Strakatý.
„Kde?“ ptáte se, rozhlížejíc se po prázdném digitálním prostoru.
„No, představ si je!“ odpoví nadšeně. Člověk byl skoro připraven
vytáhnout peněženku a zaplatit těch 6€, ale místo toho si uvědomí, že
tyhle šedé plochy jsou metaforou pro jeho život – plný nevyužitého
potenciálu a zklamaných očekávání. Déšť, vůz a pláč.
Chtěl bych podpořit své oblíbené tvůrce, co jsou na HeroHero, opravdu
chtěl. Už představa, že část mých peněz půjde diletantům, kteří
navrhli tuhle digitální noční můru, mě děsí víc než účes Donalda
Trumpa ve větrný den. To je jako platit daň z frustrace. Ale i když
nakrásně někoho podpořit chci, dřív než se doklikám k tomu tlačítku
„Odebírat“, ten web mě nasere tak, že radši prásknu dveřmi. Je to jako
maratonský běh přes minové – teoreticky možné, ale kdo má na
to nervy?
Takže, milí tvůrci na HeroHero, udělejte si prosím profil ještě na
nějaké příčetné platformě, jo?
Překvapivě a neplánovaně na dva týdny v Athénách 🏛️
První večer mě vyděsilo, o jak nudné místo jde, ale pak jsme našli
skvělé čtvrti a restaurace, takže to byla super nezapomenutelná
dovolená 🪲
➕
- všichni umí anglicky
- moře a teplo
- metro jede až na letiště 😲
➖
- řecké pivo se nedá pít
- nejde sehnat chilli
- Akropole furt není dostavěná
but
- mají ucházející řemeslné pivovary
- chilli jde vydyndat z Arabů v marketech
- dostavbě nebrání digitalizace
Imiglikos.
Před dvaceti lety jsme s kamarádem uvízli na týden v obci jménem
Písek. Probíhal tam filmový festival. Vyzvídali jsme od místních, kterou
restauraci nám doporučí, a všichni se překvapivě jednomyslně shodli na
jedné jediné, která je prý best of Písek. Už si nepamatuju její název,
ale hned při vstupu jsme seznali, že tohle nebo nic pro nás zpovykané
Brňáky, a když paní odpověděla kamarádovi, že jediné vegetariánské
jídlo, které mají, je svíčková, kterou mu přinese bez masa, jsme se
otočili a šli do prdele.
A tam jsme narazili na další dvě restaurace: indickou a řeckou. Nejprve
jsme zkusili indickou, zrovna tam seděl Ivan Havel, brácha Václava, dali jsme
se s ním do řeči, která začala váznout v okamžiku, kdy jsme pozřeli
jakousi zelenou omáčku, kterážto nám vyrazila dech, slzy, soplík a tak
dále. Byla to naše první indická v životě a kupodivu tento zážitek
odstartoval naši závislost na této kuchyni.
Ve druhé restauraci, řecké, měli skvělé saláty a hlavně víno. Víno
bylo geniální. Na vině jsem si ujížděl. Poprosil jsem servírku, aby mi
prozradila, jak se ten skvost jmenuje, a ona opsala z lahve:
„Imiglikos”.
Je to dvacet let a ten název si stále pamatuju. Snad stokrát jsem zkoušel
Imiglikos hledat v různých obchodech, ale vždycky jsem měl smůlu.
Imiglikos byl pro mě zlatým jablkem věcné touhy.
Letos jsme vyrazili na jachtu do Řecka. Diskutovali jsme, kolik koupit piv,
kolik prosek, kolik ginu, a ja si uvědomil, ze když budu v Řecku, tak chci
pít jedině užasný Imiglikos!
Hned po příletu do Athén jsem vyrazil do města najit tuto delikatesu.
A protože všechno řeším se svým asistentem, ChatGPT, zeptal jsem se ho,
ať mi o této odrůdě něco řekne.
A on píše: imiglikos, což znamená v řečtině polosladké, je víno,
které má vyšší zbytkový obsah cukru…
Udělal jsem si účet na Threads. V podstatě všechny příspěvky, které
tam mám:
- zrovna jsem se rozešla, byl toxickej
- jsem teď sama, je to skvělé
- jsem teď sama a sere mě to
- tady je moje fotka, hádejte mi věk
- dnes jsem byla na prvním rande
- holky, jaké jsou red flags na prvním rande?
- Petr Pixy Staníček někomu odpovídá na příspěvek
Threads po Tinderu převzal roli seznamky, nebo jsem jen v blbý
bublině?
- 1892: Alexander Gleason patentuje Časový diagram – mapu
s pohyblivými rameny
- Původní záměr: Zjednodušit výuku časových pásem a zeměpisných
souřadnic
- Neočekávaný výsledek: Ikona teorií o ploché Zemi
Když Alexander Gleason v roce 1892 vymyslel svou kruhovou mapu světa,
chtěl zjednodušit výuku zeměpisu, ale omylem vytvořil nejkomplikovanější
Rorschachův test všech dob. „Co vidíte na tomto obrázku?“
„Spiknutí!“
Kdyby tušil, že jeho vynález bude jednou považován za svatý grál
teorie ploché Země, pravděpodobně by ho raději použil jako frisbee a hodil
ho co nejdál do Atlantického oceánu. Vlastně bych strašně rád věděl, za
důkaz čeho budou magoři za 100 let považovat třeba takové plánky IKEA
nábytku?
(Mapu jsem objevil, protože ji magoři předávají Vladimíru Remkovi
v tomto skvělém
videu od Jan Látal se slovy „Neznáte mapu pane! A nechte si vyšetřit
oči, ve vesmíru jste viděl kulový. Teda vlastně plochý.“)
Jedna z opravdu nepříjemných věcí na tom, když náhle zemřete, je,
že nemáte pod kontrolou následnou sbírku na Doniu.
Upřímně, představa, že umřu a ponechám tu milující ženu se dvěma
malými dětmi na krku, je opravdu děsivá. Tedy stihnu-li se před tou
tragickou událostí oženit, zplodit děti a pověsit je ženě na krk. Takže
rozhodně jsem pro sbírku. Ale je potřeba citlivě zvolit cílovou částku.
V tomhle se dost chybuje.
Odborníci obecně doporučují tzv. Baťovské cifry. Deset milionů
působí jako červený hadr, zatímco 9.950.000 Kč spíše pohladí. Ale
pozor, pokud má jedno z dětí nějakou fakt blbou nemoc, můžeme jít
klidně na sto až dvěstě milionů. Je to opravdu jemná práce s pricingem.
Málo se experimentuje se slevami. Přeškrtnutých 10 milionů a pod tím
„dnes jen 4 miliony, nebyl to kdovíjak skvělý člověk“ by mohlo
zafungovat výborně.
Ale nejde jen o částku. Ve hře je spousta dalších faktorů, které jako
nebožtík už těžko podchytíte. Proto je nutné sbírku uskutečnit
zavčasu, dokud žijete. Abyste se dozvěděli, kdo a jak ji vyhejtil. Sepsal
jsem proto text, vygeneroval obrázky a požádal Donio o založení sbírky na
své pozůstalé. Měla by být schválená během několika dní, tak sem potom
pošlu odkaz.
A apeluji na vás, nenechávejte věc vyhnít a uspořádejte co nejdřív
svou sbírku i vy.
Lucie Hrdá je superhrdinkou pro oběti domácího násilí. Létá od soudu
k soudu, zachraňuje oběti a školí soudce. Kdyby existovala olympiáda
v prosazování Istanbulské úmluvy, Hrdá by měla tolik medailí, že by je
musela vozit na dvoukoláku.
Takže s velkým překvapením zírám na článek o soudci Švaňhalovi,
který byl obviněn z týrání své partnerky. A hádejte, kdo ho z toho
vysekal? Ano, Lucie Hrdá! A jak ho hájila? No, klasika – partnerka je
nedůvěryhodná a celé trestní řízení je jen trik, jak získat dítě
do péče.
To je úplně absurdní 🤯
Soudce Romana Švaňhala třikrát stanul před soudem. Dvakrát odešel
s podmíněným trestem za týrání své partnerky. Pak na partnerku podal
trestní oznámení, že to byla ona, kdo ho týrala, jenže policie zjistila,
že si to vymyslel, a za to ho odsoudili do třetice. Přesto Švaňhal
o talár nepřišel a dál soudí.
Jistě, někdo namítne, že advokáti pochopitelně hájí i zločince. Ale
tohle je, jako kdyby veganka najednou otevřela řeznictví. Nebo Greta Thunberg
koupila ropnou plošinu. Hrdá si svého klienta svobodně vybrala. A napomohla
tomu, že Nejvyšší soud vydal judikáty, které pohled na domácí násilí
vrátí o 10 let zpátky. Díky Lucko, musíš být na sebe …
Jméno „Hrdá“ by mohlo být použito jako základ pro novou definici
slova pokrytectví ve slovníku. „Hrdování“ by mohlo znamenat
„agresivně prosazovat něco, a pak dělat pravý opak, když se
to hodí“.
Tohle je kouzelné.
Naše oblíbená molekulární genetička Soňa Peková propadla nebezpečné
sektě AllatRa neboli Tvořivá společnost. Vydala bizarní video, ve kterém
s očima plnýma slz a hlasem třesoucím se emocemi tvrdí, že nastává
velké finále, a co lidstvo teď čeká, bude velkolepé, velké, hutné,
husté, ale je nutné tím projít. „Držte svůj tvar, který máte za
poslední čtyři roky obroušen. Neustupte, sviťte, zařte. Buďte to
nejlepší ze sebe, co dokážete. Vše odpusťte. Dočkali jsme se, jdeme do
finále,“ říká Peková, která definitivně převibrovala kamsi mezi
anděly a mimozemšťany.
A teď přichází ta nejlepší část. Její pomatení vyděsilo i krále
pomatenců Igora Chauna. Ten začal pátrat, co se děje, spojil se se Soňou,
měl s ní půlhodinový telefonát, během kterého ho ujistila, že je
úplně v pořádku, a to video je komplet AI. A já jsem královna
ze Sáby.
To video není AI ani náhodou 🙂 Je to autentická Soňa v celé své
záři, zapadající perfektně do série jejich předchozích výstupů.
Ale zaujalo mě, že pomatenci mají své úrovně pomatení, které si
žárlivě střeží. Nechtějí, aby je někdo předběhl v levelu
šílenství. A když jsou takto přistižení, zapírají a předstírají
pomatence menšího.
Jak moc velkou zpátečku Soňa hodí? Pokusí se o návrat do seriózního
světa tím, že poslední 4 roky svede na AI? Nebo zkusí tvrdit, že se to
všechno zdálo Pamele Ewingové? Ať tak nebo tak, mezi ezoláty bude ještě
veselo.
Tak ještě odkazy 🎥
Nejlepší je, jak na konci dokazují, že nejde o AI deepfake 🙂
O den později. Igor
Chaun vydal video, ve kterém odhaluje, že Soňa Peková mu lhala a video
je pravé. Naše oblíbená molekulární genetička se dokázala zdiskreditovat
nejen před příčetnou společností, ale také před ezoláty.
Brašnářství Peková.
O další den později. Igor se pokusil
konfrontovat Soničku, která si stále trvá na tom, že šlo
o AI 🤖
Na tomhle videu je nejkouzelnější, že Igor působí jako racionální
člověk 🤷🏼♂️ a mluví dokonce o spirituálních pastech.
Sotva se narodilo, rodiče ho přihlásili na klavír. Zatímco ostatní
děti si hrály, trávilo hodiny u piána. Cvičilo stupnice, etudy a
sonáty.
Ve škole, když spolužáci chodili ven, spěchalo domů cvičit.
V pubertě, kdy vrstevníci začali chodit na párty a diskotéky, ono dál
pilně trénovalo. Občas ho to mrzelo, ale láska k hudbě vždy
zvítězila.
Ve dvaceti letech dostalo příležitost vystoupit ve slavné koncertní
síni. Sál praskal ve švech. Když dohrálo poslední tóny Chopinova
nokturna, publikum propuklo v bouřlivý potlesk. Lidé vstávali ze sedadel a
volali „Bravo!“. Jeden starší pán s obdivem prohlásil: „To je tak,
když má člověk talent!”
