Probudí mě zvonek u dveří. Otevřu oči a pouze jejich pohybem proskenuju byt a mám radost, že jsem doma. Zase se ozve zvonění a dochází mi, že asi budu muset vstát a jít ke dveřím, což je nadlidský úkol. Vyvrávorám z postele, přiložím se ke kukátku a tam silně rozmazaná silueta slečny, kterou identifikuji jako přítelkyni (otázku, proč zvoní a neodemkne sama, mozek vůbec neřeší), tudíž v tom, co (ne)mám na sobě otevřu. Dotyčná se lekne: „jsem vás asi vzbudila“ a ihned je mi jasné, že to není přítelkyně, podle toho vykání. Pak cosi povídá, snad desítky slov, jenže já jsem stále u té první věty o probuzení a než stačím cokoliv, vrazí mi do ruky flašku whiskey, poděkuje a odchází.
Myslím, že ještě teď s tou láhví nechápavě stojím ve dveřích.
Úkol: vypozorovat, zda se tento jev bude opakovat periodicky. Časem bych mohl vypátrat i příčiny. Teď si jdu dát vizoura.
