Standardně to funguje tak, že když jdeš s kamarády na pivo, tak se sejdete v hospodě. Samozřejmě je výhoda, když máš nejlepší hospodu Hangár přímo před barákem, protože můžeš vyrazit i v pantoflích a županu.
Ale pozor! Málo se ví, že celý plán jít do hospody, byť je vzdálená tři metry, může totálně ztroskotat na tom, že nenajdeš klíče. Bez klíčů se stáváš vězněm svýho bytu. Teoreticky bys mohl odejít, ale už se nepůjde vrátit. A vrátit se chceš. Hodinu a půl jsem je včera neúspěšně hledal a už se pomalu začínal smiřovat s tím, že je nenajdu, že už byt neopustím, že tam zestárnu, že už nikdy nepůjdu do kina, nebo do Stromovky, nebo do Lidlu, třeba jen na čumendu, protože prostě můžu, jenže já nemůžu, neboť kurva nemám klíče.
Před desátou mě to začalo fakt štvát.
Tak jsem do hospody zavolal. Jestli když tam nemůžu, tak jestli by nemohli zvednou ty svoje půllitry a přesunout se i s hospodou ke mě domů. „Člověče,“ řekl mi do telefonu Pavel, „tak jo.“
A hospoda se fakt přesunula ke mě domů. Připadal jsem si jako Mohamed, co nemůže k hoře, protože neví kde má klíče.
A ráno se mi to celé rozleželo. Že je to vlastně výhoda. Že na tom založím kariéru. Jako Tomáš Třeštík, kterého zamkli na balkoně. Já zůstanu v bytě a všechno důležité sem budu směřovat. V kuchyni založíme politickou stranu. V obýváku budu mít svatbu („víte, fakt měl svatbu u sebe doma, protože už dva roky nemůže najít klíče„), v koupelně proběhne domácí porod, ušetřím děsný prachy za Uber, nebo za letenky, uhlíková stopa nula nula nic… prostě růžová budoucnost přede mnou!
Celý se mi to zbortilo ráno, protože se klíče našly… Teda našla je spolubydlící Alice a napsala mi, že je měla v botě.
A tehdy jsem si uvědomil, jak je to fakt drsná holka. Z Moravy. Protože takovou fajnovku, jako jsem já, by ty klíče při chůzi děsně tlačily.
