Co když se to děje doopravdy?

Těžko říct, kolik bylo hodin. Ulice byla ponořená do tmy a téměř liduprázdná. Stál na rohu, opíral se o zeď a sotva popadal dech. Chvíli sledoval své třesoucí se dlaně, pak prudce otočil hlavu a nenápadně nakukoval za roh. Hledal svého pronásledovatele? Za okamžik se znovu opřel o zeď, fascinovaně si prohlížel roztřesené ruce, a jasně jsem slyšel, jak vyděšeným hlasem šeptá: „Pane bože, co když se to děje doopravdy? Co když se to děje doopravdy?" Přeběhl ulici a rozpustil se ve tmě jako kostka cukru v kávě.