Březen 2020, měsíc, kdy se jindy rozpolcený národ český semkl pevně dohromady. Bylo úžasné pocítit atmosféru pospolitosti a upřímnou snahu vzájemně si pomáhat 💙 A vydrželo to několik krásných týd… no… 10 dní. Osm určitě.
A pak jsme se začali bonzovat, když se třeba nudistka opalovala bez Eviny roušky, zřezali jsme nějaké důchodce, že nakupovali dopo a nevypadali staro, policajti zfackovali děvčata a začalo se zdát, že se svět vrací do starých dobrých kolejí.
Ale teprve tento týden přinesl slůvko, které společnost konečně rozdělilo. Promořování. Slovo, jenž je malebnou kombinací slov promočit a vymřít, rozdělilo nejprve ty, kteří mají na starost strategii boje s koronavirem, aby o to přesvědčivěji následně rozdělilo celý národ.
A vznikají tu dvě skupiny. Jedna souhlasí s promořováním a vítá, že se mezi nás dostane virus. Říkejme jim Vítači. Vítači tvrdí, že virus nepředstavuje zas takové nebezpečí, interpretují optimisticky na první pohled hrůzné statistiky úmrtnosti, vysvětlují, že nemoc není o tolik horší nežli chřipka, a umírají na ni především lidé, kteří stejně měli umřít v plánu. Určitá skupina Vítačů očekává, že příchod léta zpomalí pandemii. Pro ně se vžil termín Sluníčkáři.
Proti nim stojí druhá skupina, která se cizího viru bojí. Říkejme jí Xenofobové, využijeme tak již ustálené terminologie. Tito lidé sledují, co virus způsobuje ve světě, a tvrdě odmítají pustit jej do naší země. Bojí se, že Covid znásilní naše babičky a zabije dědečky.
V diskusích do začíná vřít. Xenofobové nevěří, že se virus může začlenit do společnosti, vyzývají Vítače, ať si teda vezmou nějakého vira domů a promoří se sami. A opět je v hledáčku Švédsko. A opět se liší výklad jedněch versus druhých, Jestli politiku vítaní zvládají opravdu dobře, nebo stojí na prahu propasti.
Protože situace je nová, ještě řada tradičních symbolů chybí. Například Xenofobové dosud nemají hudební těleso, které by přišlo s ikonickou písní (co třeba song Nešitá o přednostech roušky z čínské továrny?). Taktéž dochází k pozoruhodnému obratu, kdy v tomto rozdělení společnosti jsou to právě Xenofobové, kdo nekompromisně vyžadují nošení roušek a nikábů, zejména třeba ve školách, zatímco Vítači upozorňují na absurdnost některých nařízení. To by mohlo nezkušeného člověka zmást, tento zvrat jsme opravdu nečekali.
Naštěstí spousta dalších obyčejů zůstala zachována nebo se liší jen mírně. Dnes i tehdy by vás sebrali policajti, pokud byste se proháněli na veřejnosti s osmatřicítkou. Dřív teda kvůli zbrani, dnes kvůli teplotě. Taktéž během uprchlické krize si v MHD přátelé čmoudi raději skrývali obličej, protože by je kvůli barvě kůže mohli napadnout slušní lidé. I dnes si kvůli barvě kůže ukrývají obličej opálení lyžaři, protože nikdy neví, na jak velkou dávku slušnosti narazí. Což mi připomíná, že včera dával v Prostoru X rozhovor Cyril Höschl. Slovy Vítač, barvou lyžař. Byl tak opálenej, že mu cestou domů musel dát někdo pěkně na roušku.
