Historie není spravedlivá; vítězům odpouští vše, na poražených nenechá niť suchou. Aniž bychom si to uvědomovali, vnímáme dějiny dvojí optikou.
Už od starověku. Alexandr Veliký je považován za největšího a nejúspěšnějšího vojevůdce v celé historii lidstva. Drží si statut vítěze, díky tomu na něj pohlížíme s úctou a nevnímáme ohromné množství civilních obětí, jeho brutalitu, s jakou srovnával města se zemí nebo dokonce ničil celé říše. Zkrátka to tak nějak patřilo k jeho práci.
Ale ať nechodíme daleko do minulosti, vezměme si druhou světovou válku. Po jejím skončení byly válečné zločiny potrestány v norimberském a tokijském procesu. Nutno dodat: válečné zločiny poražené strany. Činy Spojenců, tedy vítězů, nebyly souzeny nikdy. Ať už šlo o vybombardování Drážďan, atomové útoky na Hirošimu a Nagasaki nebo vyvraždění polských důstojníků v Katyni.
Vnímáme německé vojáky a příslušníky SS jako monstra, neváhající kdykoliv s úšklebkem zastřelit civilistu. Zneškodnit takového esesáka představuje hrdinský čin, aniž by se hlavou mihlo, jestli třeba nedělal jen svou práci a neměl rodinu. Hrdinství Gabčíka a Kubiše, úspěšných atentátníků na Heydricha, nijak nesnižuje fakt, že hodili granát i na řidiče. Byť jen dělal svou práci a možná měl rodinu. Patřil k poraženým.
Poválečná samostatnost Československa neměla dlouhého trvání. Komunistický puč, nastolení totalitního režimu, zřízení táborů na nucené práce v uranových dolech, likvidace politickým odpůrců a inteligence. Vykonstruované procesy, popravy, znárodnění majetku. Studená válka mezi bývalými Spojenci, schylovalo se k válce skutečné. V této nepředstavitelné době, srovnatelné s předchozí válečnou, vznikla skupinka odbojářů odhodlaná proti zlu bojovat se zbraní v ruce.
Dnes máme to úžasné štěstí, že žijeme v jednom z nejsvobodnějších období naší historie. Jenže jsme nevyhlásili vítěze a poraženého minulé éry. Byť se to zdá nepochopitelné, „poražený“ si stále drží značnou popularitu a je částečně i vítězem. Chybí skutečný vítěz, který by bral vše. A veřejnost rozděluje názor, zda byli odbojáři hrdinové či vrazi.
Dějiny píšou vítězové. Kdo je ale má psát, pokud vítěz není?
