Když někde sedím s kamarády, jsem vždycky ten jediný, jak mi decentně připomínají, který ještě nenapsal žádnou knihu. Tudíž bylo jen otázkou času, kdy se k tomu konečně odhodlám a vyměním kamarády.
Jenže to je krátkozraké řešení. Nemůžete mít lidi pořád pod kontrolou, chvilku nebudu ve střehu, oni zapublikují, a jsme tam, kde jsme byli. Takže jediným východiskem je knihu napsat.
(Možná jste zaznamenali, že jsem před časem asi 2,5 knihy přečetl, což nebyla náhoda: zkoumal, jak taková kniha má vypadat, co jsou to kapitoly a k čemu slouží ta šňůrka.)
Jaký žánr zvolit? V tom jsem měl od začátku jasno. Sci-fi. Protože sci-fi miluju. Taky jsem se ptal řady programátorů a všichni mi říkali „no jednoznačně dobré scífko“ a taky se ptali: „pozveš mě na autogramiádu?“, což mi připomnělo, že vlastně člověk pak musí absolvovat i tyto věci, představil jsem si, jak taková autogramiáda probíhá, jak tam sedím s tužkou, podepisuji haldy knih, poctivý trénink pravačky najednou má smysl, sál je plný mladých dychtivých programátorů, lesknou se jim brejličky a akné a … tím jsem sci-fi zcela kategoricky zamítl.
Žánr tedy zůstává otevřený, nicméně vymyslel jsem hlavního hrdinu. Je to neskutečně zlý, sobecký a závistivý psychopat, úplně se těším o někom takovém psát. Tuhle jsem postavu s nadšením vylíčil známému a on se zcela vážně zeptal, proč hned jako první knihu chci psát autobiografii?
