O tom, jak si Veronika v půlce června přivodila několik omrzlin, dnes psát nebudu. (Ne, nelezla na Mount Everest. Zvládla to doma.)
Veru si žije na poměrně vysoké noze. Z nás všech spolubydlících je zdaleka nejvyšší a celý byt je tomu přizpůsobený.
Tak třeba když je skoro půlnoc a jdu se mejt a pozhasínávám v koupelně, musím si stoupnout na špičky, abych vůbec dosáhl na vypínač. Abyste viděli, že jako vždycky nekecám, sem vám ho vyfotil.
Nebo jindy. Sedím v kuchyni s kamarádem, on se zadíval směrem ke stropu a říká: „koukám, že máte mikrovlnku. Jak ji jako používáš?“
„To je jednoduché, na tlačítko pro otevření dosáhnu, talíř položím na prsty, zašoupnu ho dovnitř, zapnu, pak akorát odpočítávám, aby při vypnutí byl natočen ve stejném směru, protože jinak bych ho nevylovil, no a je to.“
Ve světle těchto skutečností oceňuji, že záchod máme umístěný normálně na zemi.
Veru navíc umí svou výškovou převahu velmi sofistikovaně připomenout. Napíše zdánlivě nevinnou zprávu: „Ahoj, začala jsem u nás na dvorku zahradničit, a protože přijedu až v úterý, můžeš mi prosím zalít kytky?“
Jenže je to past a já se nechal chytit! „Jasně, a kde ty kytky máš?“
„Vzadu, jak je ta dvoumetrová zídka. V květináčích. Na ní.“
Well played.
