Marika

Před nějakou dobou jsem na sebe vykecal příběh, ze kterého vycházím jako naprostý zoufalec.

Když prohlásím, že jsem stydlivý introvert, odpovědí je vždycky něco jako „Haha, ty? No to určitě.“ Jenže jsem.
„Nejseš! Pamatuju si na naše první setkání a zaujal jsi mě právě svým sebevědomým vystupováním.“
„Protože jsem plachý introvert, co sebevědomé vystupování pouze předstírá,“ vysvětluju, ale stejně narážím na nevěřící pohledy. A tak jsem na podporu svých slov vyzradil tento příběh z roku 1998, kdy jsem byl poprvé na Letní filmové škole v Uherském Hradišti.

LFŠ neboli Filmovka není žádnou školou, jde o regulérní festival, na který mě na konci devadesátek vytáhl spolužák Petr Nožička. Festival mě okamžitě nadchnul a nadával jsem si, že jsem tam nezačal jezdit dřív. Nejprve jsem byl horlivý návštěvník, co obráží projekce od božího rána až do závěrečné půlnoční, pak jsem se jednou opil s debutujícím režisérem a objevil, že festival může mít i jiné dimenze než jen sezení v kině.

Nejvíc mě ale zaujalo, kolik film přitahuje dívek. Na Filmovce byla zjevná přesila děvčat, zejména intelektuálek v batikovaných šatech. A já pochopil, že tohle velké tajemství nesmím nikomu prozradit, nesmím o LFŠ mluvit před muži, aby kouzlo přesily co nejdéle vydrželo.

Jedna z nich, kterou si dodnes pamatuju, byla krásná štíhlá dívka se zrzavými vlasy až do pasu.

No a pointa příběhu je v tom, že já neměl koule ji za celou dobu oslovit. A tehdy festival trval 10 dní.

„Davide, to že jsi neměl koule oslovit jakousi holku v roce, kdy já měla sotva dva roky, nic nedokládá.“
„Počkej, ono to pokračuje…“

Jak říkám, LFŠ mě nadchlo a tudíž jsem tam přijel i za rok. A světe div se, ta krásná zrzka tam byla zase.

„Hezký! A jak se jmenovala?“
„To nevím.“
„Si už nepamatuješ, co?“
„Ne, prostě ani o rok později jsem se neodvážil ji oslovit.“

Uplynulo dalších několik let a s železnou pravidelností jsem každé prázdniny trávil jeden nádherný týden v Uherském Hradišti. Sledoval jsem, jak se město mění. Jak vzkvétá. Vznikaly první útulné kavárny, první restaurace, kde sa už i dalo žrat, zrekonstruovali bazén a postavili tobogán. Město se měnilo, ale jedna věc zůstávala: na každém ročníku Filmovky jsem zahlédl ji. Vlastně ještě něco zůstávalo: moje nesmělost.

Pak jsem několik ročníků vynechal, ale když jsem opět zavítal, byl jsem zvědavý, jestli ji opět uvidím. Ba co zvědavý, on se z toho stal můj vnitřní zahajovací ceremoniál. Teprve když jsem ji zahlédl, ať už kráčet městem, sedět v kině, nebo stát ve frontě na film, teprve tím momentem pro mě opravdu začala Filmovka. Potřeboval jsem vědět, že tam je.

A vždycky tam byla.

Po asi deseti letech…

„Ufff… kolik let ještě tenhle příběh bude trvat? Protože už teď jsi totálně největší loser na planetě.“
„Ale to se snažím celou dobu říct. Nicméně vydrž.“

Uplynulo asi deset let a já poprvé s kamarádem Bleskem navštívil konkurenční filmový festival v Rusku. To byl prosím jiný svět. Kolonáda, léčivé prameny a hlavně nekonečné fronty na lístky. KVIFF mi nikdy nepřirostl k srdci tak, jako jeho slovácký baťůžkářský bratříček, nicméně narazil jsem tam na pár lidí, ze kterých se stali mí blízcí přátelé. A pozor, narazil jsem tam taky na zrzku.

„Tak ona možná byla od filmu! To by vysvětlovalo, žes ji viděl na každém ročníku a na každém festivale.“
„Taky mě to napadlo.“
„A byla?“
„Nevím, protože jsem stále nesebral odvahu ji oslovit.“
„?‍♂️“

Roky plynuly. Banda kamarádů, které jsem potkal na svých prvních ročnících LFŠ, se už dávno rozpadla. Založili si rodiny, našli jiné zájmy a ty jiné zájmy jim vysvětlily, že se jim na LFŠ vlastně jezdit nechce. Ale člověk si najde jinou bandu, a pak další, a pak ještě další. Tváře se střídaly, jedna však zůstávala. Na každém ročníku jsem zahlédl ji. Sledoval jsem časosběr jejího života. Pár okamžiků v každém roce. Z dívky vyzrála v ženu.

Těžko se to vysvětluje, ale já měl pocit, jako bychom se důvěrně znali. Byť jsme spolu nikdy nepromluvili.

„Takže fakt nikdy? Tys ji dodneška neoslovil? Kolik to je let …“, ptá se Verča, které jsem tento příběh vyzradil, a zkouší v hlavě počítat, ale já ji předběhnu: „Letos je to 23 let.“
„A proč se s ní neseznámíš?“
„Protože to už není jen tak. Dvacet tři let je ohromná investice. To je životní projekt. Mám prostě obavy. Co když mě pošle do háje? Co když se ukáže, že je úplná kráva?“
„A nebo není. A jezdí tam s někým?“
„Myslím, že je tam vždycky sama.“
„Což je ale docela zvláštní. To totiž vypadá, že celou dobu čeká, kdy ji konečně oslovíš.“
„Eh … to je blbost.“
„Jsi si jistý?“
„Samozřejmě. Ona neví, že existuju. Protože jinak je to nejvíc tragický příběh ever.“
„Ale ty víš, že existuje ona. Co když tam příští rok nebude? Bude tě to mrzet.“

Verča měla samozřejmě pravdu.

A nenechala nic náhodě. Když jsem letos vyrazil na LFŠ, hned mi poslala zprávu: „Potkal jsi ji?“
„Zrovna sedím na filmu,“ nenápadně v kinosále vyťukávám zprávu. „Sedí přímo přede mnou o řadu níž“ a připojuji fotku ramene ve tmě.
„Tak ji po filmu pozvi na pivo.“

Pozvi na pivo… Aha, tak jednoduché to je! Nicméně film skončil, rozsvítilo se, ale už tam neseděla.

Druhý den ji vidím číst si před kinem Hvězda. Je teď ta správná chvíle? Čte si proto, že ji to zajímá, nebo zabíjí čas? Četla si Filmové listy, takže šlo jednoznačně o druhou variantu, ale já si stále nebyl jistý, jestli tohle je ten správný okamžik. Nerad bych to uspěchal.

Třetí den byl můj poslední v Hradišťu. Vlak mi jel až večer a zbývalo mi několik hodin času, tak jsem je šel zabít do parku. Nahlédl jsem do stanu České televize a všiml si, že u vchodu postává i ona. Dobrá náhoda. Ale jinak tam byla nuda, tak jsem přešel o kousek dál do stanu Reflexu, kde probíhal jakýsi rozhovor. A najednou koukám, objevila se tam taky, natáhla se do trávy, poslouchala a relaxovala.

To už malinko vypadalo jako znamení.

(Bůh tuhle historku vypráví tak, že mi doslova seslal na letištní dráhu veškerý personál, aby světelnou navigací s velkým mácháním rukou usilovně gestikuloval, a Grudl na to řekne „to už malinko vypadalo jako znamení.“)

Tak jsem asi ještě deset minut váhal (ano, ale co je to proti 23 rokům!) a pak se k ní naklonil a zeptal se, jestli nepůjdeme raději na pivo. Zamyslela se úplně kratičce a kývla, že jo. Vstala, usmála se, podala mi ruku a řekla, že se jmenuje Marika.

Zamířili jsme do Johnyho beertrucku s pivními speciály, koupil jsem dvě piva a posadili jsme se k lavici. Já byl normálně rozrušený z toho, že se to děje. Co říct? Nebo spíš kde začít? Chtěl jsem vědět, co dělala posledních 23 let, co jsme spolu nemluvili, a co dělala předtím. Kým vlastně je? Tak jsme si začali povídat.

Přátelé, byla naprosto skvělá ❤

Jasně, nebyla už mladičká zrzka s vlasy po prdel, ale já ji v ní stále viděl.

Vzpomínali jsme na první ročníky LFŠ, kdy ještě Honza Rejžek psal úžasné sloupky do Filmových listů, jež zařízli poté, co se navezl do Nohavici, který tehdá koncertoval. Vzpomínali jsme na roky hojnosti, když Filmovku řídil Jiří Králík, který se moc netrápil rozpočtem a pojímal akci opravdu velkolepě. Večer nám zpívala Suzanne Vega, odpoledne pro narvané náměstí hrál Laibach (předchůdci Rammstein). Vzpomínal jsme, jak Hradiště roztančil Kusturica s balkánským ansámblem, jak město dunělo v latinskoamerických rytmech pod taktovkou Tam Tam Orcherstra. Na setkání s Terry Gilliamem, Menzelem, Jasným, Jakubiskem, Švankmajerem, Havlem, Herzem a tak dále, a tak dále.

S nikým jiným snad nemám tolik společných zážitků. S nikým jiným jsem nestrávil tolik společných dovolených.

„Wow! A jste v kontaktu?“
„Jo. Vlastně… sama si mě přidala na Facebook.“
„A jak věděla jméno?“
„Taky mě to na pikosekundu zarazilo, než jsem si uvědomil, že mám na krku kartičku se jménem.“
„A znala tě?“
„Myslím, že ne. Jo… a ještě si mě vyfotila 🙂“
„Cože? To je divný, ne?“
„Třeba si nepamatuje lidi. Nebo nevidí 🙂“

Těch pár hodin, co jsme si povídali, uteklo jako mžik. Říkala, že si dává maximálně jedno pivo za rok, ale to odpoledne souhlasila i s dalším.

Jenže pak už jsem musel na vlak. Odcházel jsem na něj s povznášejícím pocitem. Těšil jsem se, že se mám za rok komu ozvat, že je v Hradišti někdo jako Marika.

„Škoda jen, že nebylo víc času, měl jsem ji oslovit už včera,“ prolétlo mi hlavou, a hned jsem se musel sám sobě zasmát, jaký jsem vůl, když se rozhoupávám 23 let a pak lituju jednoho dne.

„Tak to jsi právě složil maturitu z balení děvčat 🙂“ píše Verča.
„Ano, dokázal jsem oslovit holku! Mně se teď otevírá svět netušených možností!“

---

Včera jsem dlouho do noci programoval a šel spát vyčerpaný, ale stejně jsem si neodpustil datovou chvilku a otevřel na tabletu Facebook. Prstem brouzdám tajmlajnou a najedou na mě kouká Marika a u jejích fotek příspěvek. Začínám ho číst, slova mi nedávají smysl, všímám si, že ho nepsala ona, ale někdo jiný, jen jsou tam její fotky, a z těch slov se mi rozklepaly ruce:

Dnes proběhlo poslední rozloučení se ženou, která mě provázela od dětství. Bude mi velmi chybět. Naše poslední setkání bylo naplněno radostí a štěstím. Kdo jste ji znal, zapalte, prosím, za ni svíčku a vzpomínejte na ni s láskou.

Vím, že kdykoliv budu v Hradišti, budu se ohlížet, jestli nesedíš támhle na trávě, nebo jsi neprošla na protějším chodníku. Už navždy.