Rum, helikoptéra a ztracené instastory života

NEUVĚŘÍTE

Tráva se třepe v poryvech větru a přes řev přistávající helikoptéry ani neslyším, že zprava přijíždí sanitka. Pro Denisa. Asi to poslední, co bych čekal, že dnes zažiju.

Tývoe, kde začít… Vyrazili jsme s Deny a Jiřím na chatu do Vítkovic v Krušných horách, do malebné přírody, kde občas můžete zahlédnout i jaguára https://goo.gl/tjh5YH.

Cestou se stavili u Mekáče na kolu, ale protože byla moc kolová, poctivě jsem ji naředil rumem Flor de Caña. Prostě začátek skvělé víkendové párty.

Ve Vítkovicích jsme dali procházku, kubíčko v ruce, fotili se, dávali instagram storýs, narazili na sjezdovku, kde ale teď v létě vůbec žádný sníh nebyl, ba co sníh, ani lyžaři nebyli, tak jsme vylezli na tudlencu dřevěnou konstrukci, co vidíte na fotce. Deny mě natáčela, koukala do mobilu, přitom ustupovala dozadu, vidím jak se nebezpečně blíží kraji, řvu na ní „POZÓÓÓÓR“, nicméně udělala poslední krok do prázdna a zahučela ze čtyř metrů dolů.

Ve vteřině jsme byli u ní: „Co tě bolí? Nehýbej se! Voláme sanitku.“

No do piče.

Bolelo jí to jako čert. „Néééé, proč se to stalo, já chci kalit! Dej mi cígo. Mám ho v zadní kapse kalhot.“

Voláme 112, vysvětlujeme, co se stalo, kde jsme, posílají sanitku.

„Deny, to je jenom naražená kostrč, to bolí jak prase, budeš v pohodě. Navíc mi teď dochází … ty vole, tys mě točila na instáč. Takže máš celej svůj pád natočenej!!!“

„Nojo! Kde mám mobil?“

„Tady leží. Nic se mu nestalo. Počkej, já ti přiložím prst a odemknu…“

Koukám do videí, jenže… „No-do-pr-de-le… Instáč má na video limit 15 sekund, on to ořízl. Je tam vidět jak řvu POZOOOOR a pak to utnul. Tvůj legendární pád tam není!“

„Prdele néééé.“

„Jedině pád zopakovat, co?“

Volá mi paní ze záchranky, že kromě sanitky posílají i vrtulník. Ať stojím na viditelném místě a mávám.

„Jdu mávat, letí pro tebe i vrtulník. Ty jsi šílená attention whore.“

„Já nechci vrtulník, jestli přiletí vrtulník, pošli je do prdele, já chci helikoptéru,“ Deny neztrácela humor. „Ale hlavně ať už tady jsou, bolí to strašně.“

Klika! Přiletěla helikoptéra. A zároveň i sanitka. Hned jí píchli ňákej oblbovák: „jéžiš, to je boží, vidím duhu, uááá.“ Ptám se, jestli bych si nemohl koupit trošku na večer.

Deny přesunuli na nosítka. „Chci lejt! Dejte mi rum a cigáro.“ Šoupli ji do sanitky.

„Hele, vy jste mi nějaký povědomý,“ říká mi pilot helikoptéry. „No já mám takový povědomý ksicht.“
„A neviděli jsme se někde?“
„To asi ne.“
„Břeclav?“
„Břeclav?“, zbystřil jsem, „Su z Břeclavi.“
„Já chodil na gympl, třídní Trubačová.“
„Kurva Milane! Čau! Tebe jsem neviděl od gymplu. Tys tehdy lítal s letadlama.“
„Zdáááár! No, jak vidíš lítám furt.“
„No ty bláho! Jak se máš? Deny, slyšíš mě?“ volám do sanitky, „kdybys nespadla, nepotkal bych kámoše z gymplu. Chápeš to?“
Deny: „Hehehe“
Milan: „Ona je teď v rauši a nevnímá tě. Stav se zítra na kafe! Letiště Liberec.“
Já: „Ty vole, to je strašně daleko, úplně jinde.“
Milan: „Ale houby, 10 minut cesty. Helikoptérou.“

A jak dlouho to trvá vrtulníkem? A jaguárem? Samé ocásky…

Deny ❤️❤️❤️, drž se! Každá párty s tebou je nezapomenutelná. Minule jsme se potetovali a dnes jsi to zase posunula o level výš.