Vyrůstal jsem na seriálu Knight Rider. O týpkovi, který si cosi kompenzoval božím sporťákem s mrkacíma světlama. Dávali to na Rakušácích, nerozuměl jsem ani slovo, ale byl pevně rozhodnut, že až budu dospělý, budu si také cosi kompenzovat!
Pak mi bylo dvacet a konečně jsem si ji pořídil. Nebyla mé první auto, i ty dvě předchozí byly něčím legendární. Favorit tím, že nešel roztlačit ani z kopce, Ford tím, že se v něm dalo pohodlně spát ve dvou (a to jsou taky hezké příběhy), ale Supra byla nej!
Jako jasně, maximálních 300 km/h jsme párkrát z mladické nerozvážnosti vytáhnout zkusili, ale především to bylo auto, se kterým jsem Brno-Břeclav místo dálnice dával po okreskách, se sundanou střechu, vychutnávaje život.
Nezapomenu na výlety, kdy se holky uvelebily na kapotě, já seděl na střeše, pochopitelně, abych nohou dosáhl na volant a mohl řídit. Kdyby nás tehdy na silnici z Uherského Hradiště do Uherského Brodu potkali flojdi, mohli jsme mít všichni nezapomenutelný zážitek.
Pak se ze Supry začala čím dál víc stávat nemovitost, v zimě zasněžená, na jaře zalepená od kvetoucí třešně. Ježdění už mě netáhlo. A do Prahy jsem se odstěhoval bez ní.
A teď… teď jsem ji dal kamarádce. Abych jí udělal radost.
Něco začalo 🙂
