I já si prošel peklem závislosti.
(Tak a je to venku. Coming out fakt nebolí.)
Závislost na sladkém mám co si pamatuju. Už jako děťátko jsem vymýšlel důmyslné triky, jak se vloupat bráchovi do poličky, kde si střádal čokošky, bombošky, tyčinky a všechno jsem mu to chladně a nekompromisně sežral. Cha!
Dokázal jsem zespoda narazit figurku čokoládového Mikuláše a vypreparovat z ní obsah s chirurgickou pečlivostí tak, že se alobal ani nezachvěl. Nešťastný majitel figurky pak ještě dlouhé týdny či měsíce žil v domnění, že má na skříni vystavenou dobrůtku, kterou ve správný okamžik otevře, ale místo toho přišel šok, šust obalu a pláč. Cha!
Nejpozději do hodiny po startu jsem zahlédl světlo na konci Nutelly.
Jenže během posledních tří měsíců se něco změnilo.
Vynechal jsem ze svého života sladké.
Přišlo to úplně samo. Se zaujetím jsem hleděl sám na sebe, jak třeba míjím Nugety, které byly zrovna v akci, a vůbec je nekupuji. Jak ignoruji vábení regálu se zmrzlinou: „Hágen-daš?“ „Nedám“ a mířím k pokladně jen s tvarůžky, steakem a polníčkem.
Vytratila se mi ze života touha po sladkém.
A za to jsem byl rád. Tohle se mi dělo moc dobře.
Jenže pak se stala ta věc…
Navždy nás opustila má spolubydlící Veronika 😢 Přišlo to tak náhle. Pevně věřím, že tam, kde je nyní, najde klid. A hlavně že se bude často vracet zpátky do Prahy, musíme točit ty podcasty, že.
No a když se Verča odstěhovala, v celém celičičkém bytě po ní zůstala jediná věc. Dvoulitrovka cocacoly v ledničce.
Hmmm, kola. Jak ironický to nápoj. Původně vynález lékárníka, dnes celosvětový zabiják. Synonymum obezity. Tož ochutnám. Otáčím víčkem, slyším ssssssssssssššš a dávám si loka. Nastřelily se mi zorničky. Dávám si dalšího. Ty bláho, to je tak sladký 🥴 A dost!!! Zavřel jsem džina zpátky do ledničky.
Uff, to bylo těsný.
Jenže… Druhý den kráčím Billou a najednou koukám, koupil jsem si pamlsek. A když říkám pamlsek, myslím tím největší pytel Mozartových koulí. Doma jsem je ihned sežral, cpal si do pusy klidně dvě koule naráz, úplný orgie. Dokud nezbyla jen němá výčitka v podobě hromádky papírků.
(Ano, ano, odhalili jste mě… lhal jsem. SAMOZŘEJMĚ jsem je vymlasknul už cestou domů.)
Ale třeba to byla výjimka, namlouval jsem si. Leč dnes jdu po ulici Milady Horákové koupit hmoždinky a najednou mi do cesty vběhne cukrárna. „Ne!“ razantně jsem odmítl, „raději hmoždinky.“
„Nojo, ale máš novou spolubydlící Martina. Zrovna se nastěhovala, kup zákusky, dáte si spolu, uděláš jí radost,“ radí mi hlásek. „Ne, Martina je sportovkyně, v sobotu má závod, určitě sladké vůbec nejí!“ „Tak aspoň zbude pro tebe.”
Za to může jeden lok koly! Díky, Verčo!
(A teď bez ironie: moc děkuji za všechno Verčo a přeju ti krásný nový život ❤)
