Včera se mě z ničeho nic zmocnila chuť na něco sladkého, potřeboval jsem si píchnout cukr do žil, ale venku už tma, určitě je pozdě, obchody zavřené, už nic neseženu, vlastně jsem měl radost, že nemůžu prasit. Mrknu na hodinky a ejhle: ono bylo za deset osm!
To se dá v klídečku otočit Billa.
Oblékl jsem se a obul do lidlmerče a vyrazil.
Jenže před Billou malér, pouštěli jen s vozíkem a já samozřejmě neměl ani korunu a pán z ochranky byl neoblomný. Na jedné straně mě to sralo, ale chápal jsem, že Bůh mi dává šanci neprasit a vlastně jsem měl i radost.
Jenže šel kolem cigán, i zželelo se mu milého Davídka, vrazil mi do ruky pětikorunu a říká hlubokým hlasem „jak pudeš zpět, mi to vrátíš.“
No tak jsem tam vkouřil, Billa úplně zablokovaná vozíky, a to tam ani nebylo moc lidu, lapnul jsem velkou Nugetu, prodral se ven a doma ji celou sežral.
Za co mě Bůh trestá???
