Ke konci války, kdy američtí vojáci pobývali v Británii, se věnovali balení místních dívek. Zajímavé bylo, že Britky považovaly chlapce z USA za příliš rychlé a hrubé, zatímco Američané považovali britské dívky za příliš povolné.
Na toto téma proběhl seriózní antropologický výzkum, jehož autorkou je Ruth Benedictová. Konkrétně se zabýval rozdíly ve vnímání sexuálních signálů mezi dívkami v USA a ve Velké Británii. Závěr byl, že existuje asi dvacet fyzických sexuálních signálů seřazených od nejmenší intenzity (pohled) po nejvyšší (soulož). Každá kultura však může mít jiné pořadí těchto signálů. V USA má polibek kulturně poměrně nízkou sexuální intenzitu a patří do běžného přátelského styku. Naopak ve Velké Británii (a pravděpodobně i v většině Evropy) má líbání velmi blízko k pohlavnímu styku. Když tedy americký voják naléhal na polibek, dívka byla postavena před dilema: buď ho odmítnout, nebo se rozhodnout, že se s ním vyspí. Z toho vznikl tento rozpor. Američané byli v tomto případě vlastně neúmyslně sebevědomě drzí.
Tento jev souvisí i s takzvaným odporem-na-poslední-chvíli. Americké dívky považují muchlování a třeba i orální sex za poměrně bezpečné činnosti, od kterých je ještě poměrně dlouhá cesta k souloži. Pořád si nechávají svobodu rozhodnutí, jestli se s někým vyspí, až na poslední chvíli.
