Jeden z nejvíce zmiňovaných článků o DK, „Dunning-Krugerův efekt: Proč hlupák zůstává hlupákem“ od Davida Lacka, začíná slovy:
„Většina lidí se domnívá, že je nadprůměrná. Některé zdroje (Boyd, 2014) mluví dokonce až o 93 % populace, která se považuje za nadprůměrnou, i když je logické, že je to statisticky nemožné.“
Jaká to prostomyslnost️! 🙈
Samozřejmě záleží na tom, v čem konkrétně si lidé myslí, že jsou nadprůměrní. Řekl bych, že v případě každého člověka bychom našli něco, v čem je nadprůměrný (proč teda jen 93 %?). Nebo jde jen o jednu metriku? OK, pro jednoduchost pojďme vzít takovou, nad kterou se nedá polemizovat. Pojďme se bavit o počtu nohou.
Drtivá vetšina lidí má pochopitelně nohy dvě. Pátral jsem, kolik existuje lidí, kteří se narodili s více než dvěma nohami, ale jde o velmi vzácné a kruté hříčky přírody. Méně než jedni z milionů.
Kolik lidí má nohu jednu nebo je úplně bez nohou se také přesně neeviduje, ale hádám, že půjde o tisíce lidí, když vozíčkářů je u nás zhruba 12 až 15 tisíc.
Průměrný počet nohou je tedy číslo malilinko menší než 2, cca 1,998.
O sobě rád prohlašuju, že mám nadprůměrný počet nohou. Jelikož mám dvě. Nicméně totéž platí i pro 99 % dalších lidí. Takže:
- 99 % lidí může tvrdit, že je nadprůměrných v počtu nohou
- mají přitom pravdu
- statisticky to evidentně možné je
