Proti zvyku ani párem volů

Je etické dělat pokusy na vlastních rodičích? Dovoluje to zákon? Chystám se učinit doznání a nerad bych skončil zavřenej v cele. Bez internetu.

Je slunné léto roku 1995, Evropa tančí macarenu a firma Microsoft s obrovskou pompou uvádí na trh Windows 95. Ačkoliv špičkové Windows mají přijít až o pět let později, právě úspěch pětadevadesátek rozhodne, kdo bude vládnout trhu uživatelských operačních systémů na řadu příštích let.

Windows 95 představovaly pro Microsoft revoluční pokrok. Byl to jejich první 32bitový operační systém. Co to znamená? Že uměl naplno využít tzv. 32bitové procesory (označované jako 386). Pikantní je, že takové procesory existovaly už celých deset let – což v éře počítačů znamená zhruba… věčnost. Každý je měl v počítači a na Windows 95 se těšil o to víc.

Mimochodem, zmíněné procesory 386 byly navrženy skutečně nadčasově, protože další vývoj spočíval jen v jejich tůnění a šroubování otáček na maximum. Všechny Pentia a AMD, to jsou jen pekelně našlapaní bratříčci 386. Až teprve před třemi lety se objevila zásadní inovace – 64bitová architektura.

Vraťme se zpátky do roku 1995. Z rádií vyhrává Scatman John a já instaluji své první Windows 95. Dost možná první v celém městě. Jsem z nich nadšen a pevně rozhodnut jimi vybavit každý počítač ve firmě. Tedy – v otcově firmě.

A byl to právě otec, kdo mé nadšení vůbec nesdílel. Právě naopak. Windows 95 jsou prý divné, pomalé, špatné, nic v nich nefunguje a nemá je rád. Chce zpátky staré Windows 3.1.

Tehdy jsem se poprvé setkal s fenoménem síly zvyku.

Nevím, kdo z vás Windows 3.1 pamatuje – vypadaly asi takto:

Nemají žádný spodní panel s tlačítkem Start – programy se spouští přes Program Manager. I plocha funguje jinak. Nelze na ni přetáhnout ikony. Ikona na ploše totiž představuje spuštěný a zminimalizovaný program. Tedy něco jako tlačítka na dnešním spodním panelu. Zkrátka – všechno je úplně naruby. A taťka je na to zvyklý.

Přemýšlel jsem, jak otce na nová Okýnka přeškolit. Vysvětlování jejich výhod bylo zbytečné (jak naivní myslet si, že vím lépe než on, co je pro něj dobré). Metoda „zkus to, zvykneš si“ selhala na celé čáře. Vadila mu spousta nekonkrétních věcí (což je signál, že protivníkem je Zvyk). Teprve když jsem situaci skutečně pochopil, něco mě napadlo.

Vyrobil jsem snímek plochy Windows 3.1, otevřel jej v grafickém editoru a vymazal všechny ikonky:

Pak jsem nainstaloval Windows 95 a vzniklou montáž nastavil jako pozadí plochy. Ikonky aplikací jsem po ní rozložil, hezky do připravených chlívečků. Zbývalo skrýt spodní panel a dílo bylo dokonáno.

Otec o mém podvodu nic netušil a stal se spokojeným uživatelem pětadevadesátek. Všechny nářky a stížnosti na ty debilní Windows 95 vyřešil jeden wallpaper. A já získal důležitou zkušenost.

Zvyk je ocelová košile

Zvyk je jedním z nejsilnějších (de)motivátorů. Snoubí pohodlnost, strach z neznámého, pocit bezpečí. Zvyk ovlivňuje každé naše rozhodnutí a troufám si tvrdit, že čím je člověk starší, tím větší má na něj vliv. Proto mě překvapuje, jak málo bývá pan Zvyk zmiňován, je-li řeč o reklamě a marketingu. O tvorbě úspěšných webových projektů. O prodeji produktů a služeb. Aby vás pak síla zvyku nepřekvapila.

---

Související:

• Jiří Bureš: Síla zvyku
• Dalibor Behún: Síla zvyku jako marketingová veličina
• Martin Malý: Problémy přechodu