Karla Kryla jsem poprvé zaznamenal v listopadu 1989, během revoluce. Jeho písničky jsem předtím, stejně jako spousta spolužáků, vůbec neznal, a pak jsme jim zcela propadli.
Po revoluci panovala mezi lidmi úžasná euforie, spojovalo nás nadšení, že jsme se zbavili totality a čeká nás cesta do západní Evropy. (Asi něco podobného bylo i v padesátých letech, hádám.) Karel Kryl v té době remcal. Že vývoj nejde tak, jak si představoval. Čímž se značně odcizil svému publiku. Tehdy remcat bylo vážně dost podezřelé. Vždyť nás čeká ta budoucnost!
A pak v roce 1994 umřel.
O deset let později remcali úplně všichni. Že vývoj nejde tak, jak si představovali. A vzpomněli si, že Karel Kryl vlastně remcal už tehdy, když oni ještě neremcali, a říkali: „Jó Kryl, ten věděl, ten už tehdy remcal…“
Uplynulo další deset let a došlo mi, že jsem se někde šeredně zadrhl, protože ještě stále neremcám.
