Skutečně zvláštní způsob, jak dělat rozhovory

Jak se stavíte k dávání rozhovorů, kdy vám redaktor pošle emailem otázky a chce dopsat odpovědi?

Kdysi jsem vůbec netušil, že i takhle se rozhovory dělají, a byl z toho hodně zklamán. Takový rozhovor je přece o ničem. Otázky nemohou navazovat na řečené, nemohou rozvíjet zajímavé téma. Jak se taková forma vůbec může nazývat rozhovorem?

Na druhou stranu vám to dává možnost každou odpověď vycizelovat. Hovořiti jako kniha. Používat cizí slova a dokonce ve správném významu, protože si to v klidu ověříte na Wikipedii.

Takže jsem tuto formu vzal na milost.

Vlastně si pamatuju, že kdysi jsem dělal nějaký „rozhovor“, přišly mi otázky, a napadlo mě, že pisatel si po pár dnech (a pár urgencích) stejně už nepamatuje, na co se ptal, takže jsem krom odpovědí napsal i vlastní otázky. Jeho jsem ponechal jen tu první. Byl z toho úžasný rozhovor! Možná se mi to plete, ale mám dojem, že ten rok vyhrál Křišťálovou lupu v kategorii „nejlepší položené otázky“.