Vlastně miluju, když se mě lidi zeptají na AirPods Pro. „Jé ty je máš? Jaký jsou?“
Hned jim nabídnu, ať si je vyzkouší, a sleduju, jak se je dají do uší a přijde nevyhnutelný šok, lidi jsou úplně v prdeli, stejně jako já, když jsem si je poprvé nasadil, to je tak silnej zážitek, kterej opravdu nečekáš, a já jim přitom vyprávím, jak ta technologie funguje, vím, že oni mě VŮBEC neslyší, ale že je pro ně fascinující koukat, jak na ně někdo mluví a oni ho neslyší, prostě dělám tomu produktu reklamu kvůli upřímné radostí, řekl bych pravý opak toho, když Petr Mára točí videa a říká „tenhle nejnovější Mekbuk už má úplně jiný konektory, než jaké všichni máme, a to mi dává smysl!“ a „stojí to asi sto tisíc a to mi fakt dává smysl“ a já si říkám 🤦♂️ kámo, doufám že za to dostáváš opravdu hodně peněz, zatímco ukazovat lidem Airpods Pro je radost srovnatelná s tím, jako když jsem jim kdysi ukazoval první ajfoun.
Včera jsem si tahle při reklamní chvilce vzpomněl na svého strýčka.
Můj strýček se jmenoval Vojtěch Coufal, byl to borec, který společně s Ludvíkem Svobodou bojoval v Dukelském průsmyku, ale tehdy holt byla taková doba, a taky to byl manžel tety Naďky.
Tetu Naďku jsem měl moc rád, neuvěřitelně živelná paní, které byl vždycky plný barák, vyprávěla jednu historku za druhou. Pravý opak mlčenlivého zadumaného Vojty.
Ač byli Pražáci, jezdívali na víkendový domeček do Tišnova, kam jsme je přijeli navštívit. Sedíme po obědě v pokoji a sledujeme přes chodbu scénu, kterak strejda Vojta sedí zamyšleně v kuchyni a kolem něj „tančí“ Naďka, něco neuvěřitelně barvitě líčí, teatrálně gestikuluje, a protože jsme neslyšeli, co říká, nebylo jasné, jestli se s Vojtou hádá, jestli má vyčítavou, nebo jestli mu povídá nějakou vtipnou historku.
Takže když později Vojta vstal a přišel k nám do pokoje, taťka se ho zeptal: „Vojto, prosím tě, co ta Naďka řešila?“
„Naďka?“ zadíval se na něj Vojta. „Nevím… já jsem poslouchal rádio z obýváku.“
Díku tomu vím, po kom jsem.
