„Jéžiš, tak si představ, kdo k nám dnes přišel do ordinace.“ Z matčiny tváře čtu, že budu hóódně překvapenej. Nicméně jsem plně ponořen do programování a nelze se tak rychle odpoutat od rozplétaných myšlenek. Ale snažím se.
„To bylo ještě tak. Dívám se do objednaných pacientů a bylo tam jméno Trčka. Ale nic, prostě, nevěděla jsem kdo to je.“
Tak už se věnuju plně matce. (Kecám. Ale na 90 % určitě jo. Fajn, 80 %.)
„A tak kolem jedenácté, nebo spíš dvanácté, protože kolem jedenácté si doktorka odběhla pro svačinu, že bude za deset minut zpátky a vrátila se asi za půl hodiny, no určitě to bylo půl hodiny, protože jsem se ještě dívala na mobil, že tam byla děsná fronta, protože tam kopou vodovod a všichni dělnici zrovna šli taky na svačinu. No prostě kolem dvanácté se otevřou dveře a já říkám…“ nadechuje se před pointou, „… teda ještě tak,“ vydechne, „znáš paní Gajdošovou z Břeclavi, že.“
Pletou se mi Gajdošová a Gajdová, mám na tyto matčiny kamarádky mnemotechnickou pomůcku, ta s delším příjmením je delší. Kývnu.
„No ta mladší. Byla tady asi před měsícem.“
„Jo, vím.“
„No a ona kdysi pracovala v Břeclavi u nějakého pana … jak on se jmenoval … no to je jedno. A tam dělal nějaký pan Kaděra. A ten, je to tak dva roky zpátky, umřel. I když to bude víc… Protože to bylo když Kája slavila padesátiny a to je šest let zpátky.“
BREAK POINT. Soustředěnost zvolna mává šátečkem a než se úplně odvrátí, dává poslední šanci přijít s rozuzlením té zábavné historky. Myšlenky se stáčejí zpět k programování. S jakou lehkostí jsem ochoten si nechat ujít historku o tom, že do ordinace přišel někdo, koho neznám!
„Totiž, to bylo, to ti musím ještě říct. Takže. Jak jsem minulý měsíc byla v Břeclavi, víš? Maruška slavila narozeniny, tak Kája říkala, že do baráku se teď nastěhovala nějaká nová rodina, tam jak dřív bydleli Vohrnovi. Víš jak bydleli Vohrnovi?“
Zanoření do historky dosáhlo úrovně tři. Před očima mi přeskakují kulisy jako v Němém Bobši. A já, podvědomě, projevuji jeden ze svých největších talentů. Podle otce jsem jej zdědil po prastrýci, který byl schopen sedět s tetou v kuchyni, velmi soustředěně ji poslouchat a přitakávat, někde ve vedlejším pokoji hrálo tiše rádio a když se ho pak někdo zeptal, o čem se s tetou bavili, on neměl ani páru, zato zprávy v rádiu si vyslechl nerušeně celé.
Následujících několik málo minut řeším zapeklitý programátorský oříšek. Jo! Mám nápad, vím co s tím.
„…a vy teď bydlíte v Brně? On že jo, že čekají příští měsíc bejby. No tak to je gól, říkám, hned jak přijdu domů to musím říct Davidovi!“
Usměju se, otočím k počítači a nápad naprogramuju. Zlatá Vogonská poezie.
Komentáře
Martin Malý #1
Nejsi v tom sám…
No prosimtě, to jsem ti chtěla říct… Minulej tejden jsme byli u Navrátilů, pamatuješ, ne? no tak Eliška měla padesátiny a my tam jeli, voni tu byli tátovi taky na padesátinách, jak tehdy spali u Suchánků, Honza je tehdy ved v noci po vesnici a svítil si tou baterkou po dědovi, jak byla u babičky ve sklepě, jak sis s ní hrál jako malej kluk, s tím mladým Hermannem, jo to víš, Hermanka, jako jeho máma, ne stará, ta umřela už dávno, tak ta mladá, tak ta umřela loni, vono to s ní bylo špatný, vona měla to jak měl ten zpěvák jak hrál v tom filmu, takovej western to byl, nevíš? takovej ten, to musíš pamatovat, hrála v tom ještě ta ženská a jela vlakem, takovým dlouhým tunelem, koukali jsme na to doma a tuhle to dávali zas… dávali to víš kdy? jak jsme si koupili tu televizi, jak nám pak opravoval ten debil z Přerova, jéžiš no já mám paměť na jména, jo, Redford byl ten herec, teda ne Redford, ale ten tam hrál taky, to byl fakt dobrej film…
(Navíc moje matka píše maily stejně jak mluví, tedy zhruba tak jak jsem předvedl – minimum interpunkce a celý mail nejlépe jedno hojně rozvité souvětí.)
Nebo tuhle – manželka mluvila s mojí matkou a volala na mne: „Neznáš nějakýho Kolenskýho?“
Znám, ale taky znám svou matku, tak povídám: „Ne!“
Manželka do telefonu: „Nezná…“
a matka prý: „No… tak on asi zná mladýho… tak to nic, to ti teda říkat nebudu…“
Manželka mi pak velmi děkovala :)
Tonda #2
Ano, to také znám. Párkrát jsem už nevydržel a ne příliš vlídným tónem si vyžádal souhrn do jedné věty. Ale ve výsledku je určitě lepší to kývání. :)
Tento článek byl uzavřen. Už není možné k němu přidávat komentáře.