Zrádci: Show, kde není co zradit, ale lidi se hroutí

Reality show Zrádci, která od září běží na TV Prima, je po produkční stránce mimořádně povedený počin – vizuální zpracování je působivé a moderátor Vojta Kotek se své role zhostil skvěle. Zvláštní pochvalu si zaslouží jeho YouTube kanál se zákulisními informacemi a rozhovory s účastníky, který dodává zásadní díl skládačky. Překvapuje mě, že nevznikl pod hlavičkou televize, ale jako soukromá iniciativa.

Název „Zrádci“ nedává smysl

Jenže navzdory této technické brilanci a celosvětovému úspěchu formátu mě při sledování pronásleduje zvláštní pocit prázdnoty. Hlavní problém vidím v samotném konceptu „zrádců“. Už jejich označení je zavádějící – ve skutečnosti nikoho nezrazují. Jediný rozdíl mezi zrádci a věrnými spočívá v tom, že zrádci mají večerní konkláve, kde vyřadí jednoho hráče. Věrní dělají totéž při společném hlasování. Je to vlastně jen otázka frekvence stejné činnosti.

To vede k zásadnímu dramaturgickému problému – mezi zrádci a věrnými není žádný skutečný charakterový či herní rozdíl. Pro zrádce je tak relativně snadné nevzbudit podezření – stačí se chovat stejně jako ostatní. Věrní nemají k dispozici žádné smysluplné indicie a jejich pátrání se často zvrhává v analýzu malicherností jako jsou divné pohledy či podezřelé poznámky.

Kde jeden detail mění celou dynamiku hry

Vezměme si pro srovnání třeba společenskou hru Superšpión. V ní se hráči ocitnou v konkrétním prostředí – může jít o vesmírnou stanici, noční klub nebo třeba ponorku. Všichni kromě špióna vědí, kde jsou. A v tom je to vzrušující – špión musí z konverzace ostatních nenápadně zjistit, v jakém prostředí se nachází, aby se neprozradil. Každá jeho odpověď může být tou, která ho prozradí. Každá otázka může být pastí. To vytváří skutečné napětí, které u Zrádců chybí.

Nebo je to jinak? Čím víc se o show dozvídám, tím víc mě překvapuje, jak moc se moje analytické vnímání liší od reality 🤯 Říkal jsem si, že být zrádcem znamená v podstatě jen občas v noci někoho vyřadit. Jenže když poslouchám vyřazené účastníky nebo příběhy z jiných zemí, které vyprávěl v podcastech showrunner Markus Krug, zjišťuju, že někteří zrádci psychicky nezvládali tíhu své role. I v české verzi vidím, jak moc to s účastníky mává.

Ale se mnou jako divákem to nemává. Stále si myslím, že formát trpí zásadními nedostatky v herní mechanice (ano, vím, že je celosvětově megaúspěšný). Nebaví mě ty jejich sportovní aktivity, které působí jako školní tělocvik, a postrádám skutečné napětí z pátrání.

Skutečné drama se odehrává jinde

Je zvláštní pozorovat, jak v tomto uzavřeném světě někteří nedokážou přijmout, že jsou postavami ve hře, zatímco jiní své role využívají až cynicky strategicky. Honza Tuna vyčítá věřícímu spoluhráči, že jeho herní taktika jde proti jeho víře – jako by zapomněl, že jsou v gameshow. Na druhé straně spektra stojí moment, když Nikol přísahá na smrt svého dědy (moment, který nepochybně vstoupí do dějin českých reality show podobně jako legendární vladkokřeslo) a ostatní jí bez zaváhání věří. Nikol je bohyně!

Ve skutečnosti jsou Zrádci především fascinujícím sociálním experimentem. Ukazují, jak funguje uzavřená komunita, kde pravidelně dochází k vylučování členů na základě nejasných důkazů. Je to hra o přežití v prostředí, kde důvěra je vzácná a paranoia každodenní společník. A právě tato stránka mě nakonec vtáhla – proto teď pravidelně vyhledávám speciály na YouTube, kde Kotek s Krugem dávají prostor účastníkům, jejich osobním příběhům a prožitkům z hradu. A paradoxně právě tato ‚vedlejší‘ produkce mi nabízí to, co jsem v samotném formátu postrádal – skutečné lidské drama a vhled do psychologie účastníků.