3 624 265 Kč

Sobota přesně před týdnem.

„A co když to nevyjde? Neodstraníme raději to počítadlo?“
„Hele teď to musíme hlavně rychle spustit a pak máme 14 dní času vymýšlet, co dál, když to nevyjde.“
„Ok. Tak to spustíme.“
„Fajn, nahrávám na web a sdílejte.“

Sobota přesně před dvěma týdny.

Píše mi brácha: „Luda ma dceru Ninu, ktere diagnostikovali jednu brutalni nemoc. Da se lecit v Nemecku, ale stoji to mega a ctvrt. A tak chteji zkusit sbirku. Snazim se jim pomoct s webovkama.“ Ta brutální nemoc je spinální svalová atrofie, kdy ti ubývají svaly, včetně těch umožňujících dýchání, až se nakonec udusíš. Teprve před pár měsíci se na to objevil lék. První dávka injekcí stojí přes 22 000 000 Kč. Nina má možnost dostat je zdarma v nemocnici v Německu, nicméně přijmou ji, až složí milion a čtvrt na účet. A je nutné podstoupit léčbu co nejdřív.

Jak ale sehnat 1.25 milionu?

Uvědomuji si, že je to fakt mrtě peněz, srovnám-li to s třeba tím, že za 10 let, co vyvíjím software zdarma, jen za dobrovolné příspěvky, jsem dohromady nezískal ani čtvrtinu toho, co je teď potřeba vybrat za pouhé dva týdny. Ideálně ještě dřív. No ufff.

Můžu jim vůbec nějak pomoci? Teda krom toho, že web nasdílím a pošlu peníze.

Vůbec mě nenapadá jak.

Vykládám tenhle příběh o hodinu později v Lokálu třem kamarádkám, když mi dojde, že jedna z nich je redaktorka v televizi. „Dej mi na rodiče číslo, zkusím zařídit reportáž.“ Pak jdeme do kina, píše mi brácha, že dumají nad doménou. Předčítám ostatním návrhy, moc nadšeně se netváří, když kdosi řekne „A co třeba NadějeProNinu.cz?“ „Jo, to je ono!“

V neděli mi brácha posílá přístupové údaje k serveru a nástřel textu, jestli bych se na to podíval. Nechávám si poslat fotky 9měsíční Niny, že tomu zkusím dát trošku tvar. Absolutně nejsem grafik, neumím namalovat kolečko, doufám asi jen v to, že i slepý divočák občas narazí na žaludy. Za hodinu je hotovo, protože spěchám na trénink. Zaběhat si. Ještě v tramvaji píšu na Fejs, jestli někdo neví, jak se vůbec právně taková sbírka řeší. Příspěvek nezůstal bez povšimnutí a první lidé nabízejí pomoc. To dává naději.

V tu chvíli mi bylo jasné, že jsem až po uši v projektu, kdy se několik amatérů nedotčených marketingem pokusí udělat největší kampaň svých životů. A dají do toho maximum.

(Běhání ten den dopadlo krutě, myslel jsem, že je to můj konec, ale o tom někdy příště. Nebyl jsem schopen ani odpovídat lidem na Fejsu, naštěstí to v soukromých zprávách dělali rodiče.)

V pondělí píšu kamarádce, aby nám pomohla s textem, a přemýšlím, koho dalšího kontaktovat, a dochází mi, že v blízkosti mám vlastně docela dost lidí, kteří mohou pomoci. Dávám si je do zásoby.

Rodičům se podařilo domluvit s nadací Život dětem, která sbírku zastřeší. Což je paráda. Ale kvůli jednání s pojišťovnou spuštění webu odsouváme.

Následující dny stále ladíme web. Sdělení musí být dokonale přesné. Nesmí být žádný prostor pro nejasnosti. Text se rodí v Google dokumentu, takže on-line vidím, jak maminka Niny několik hodin do noci přepisuje dokola jeden odstaveček. „Pojďme už spát, ráno nám to půjde líp,“ říkám. „Ok, za chvíli stejně s malou vstávám.“

Musím říct, že jsem dlouho nezažil tak skvělou spolupráci. Žádné ego. Rozhodovaly jedině silnější argumenty. A to si neumím představit, co museli rodiče v těchto dnech prožívat.

Jednání s pojišťovnou stále nemělo výsledek a už jsme nechtěli dál otálet. Přidali jsme anglickou verzi a rozhodli se web spustit.

Plán byl, že v sobotu to dá na Fejs maminka Lucka, druhý den otec Luďa, další dny se přidám já, budeme to postupně stupňovat, počítáme s televizní reportáží, pomoc nabídl nejslavnější Youtuber, měl jsem v ruce pár dalších trumfů a říkal si, že za těch 14 dní, kterými jsme sbírku ohraničili, bychom se mohli k požadované částce fakt i dostat.

Sobota 16:00, přesně před týdnem.

Lucka nasdílela stránku na svůj profil. Dívám se na něj za 20 minut a byl tam jeden lajk, jedno sdílení a jeden komentář. To není úplně dobrý… Hodil jsem ještě odkaz na svůj Twitter, který dnes už víceméně nepoužívám, a vyrazil na pivo.

Kolem půl osmé mi píší, že to lidé začínají sdílet, že je to dojemné. V 22:30 dostávám zprávu, že nestíhají lidem odpovídat. Jsou zahlceni emaily a SMS. Zavládla euforie, tak jsem ji trošku krotil, že sdílet neznamená přispět, protože sdílet stojí pouhý klik a dělá to z tebe tak trochu lepšího člověka.

Uvědomil jsem si, že při crowdfundingu je oproti běžným zvyklostem užitečnější se charitou „pochlubit“, že je cennější napsat „poslal jsem tisícovku, pošlete taky“, než samotné sdílení.

Neděle ráno.

Stránka už má mnoho tisíc sdílení.

Koukám na video mého oblíbeného Youtubera a na začátku vyzývá diváky, ať pošlou příspěvek pro Ninu. To byl fofr! Vyplatilo se o tom všude mluvit.

Jelikož o víkendu nefungují bankovní převody, nemáme absolutně představu, kolik se vybralo. Ani odhadem. Vlastně jen doufám v pokojný průběh, protože v pondělí a úterý školím Nette, což znamená věnovat se účastníkům od rána do noci a nic jiného přitom nejde řešit.

Pak přichází informace, že jeden politik poslal Nině na účet 1 000 000 Kč.

Takže neuplynul ani den a cíl byl nejednou na dosah. Nicméně stále možná chybělo čtvrt milionu a já měl obavy, jestli tahle událost neodradí lidi přispívat dál.

Co jsme absolutně netušili, tak že tou dobou jsme měli cílovou pásku dávno za sebou.

Pondělí.

Na školení jsem si vzal notebook a v přestávkách jsme dávali dohromady poděkování pro všechny úžasné lidi, kteří poslali mnohdy neuvěřitelně štědré dary. V úterý, kdy dorazily poslední bankovní převody, už bylo jasno.

Výsledek byl naprosto neuvěřitelný: 3 624 265 Kč!

Možná si říkáte, co s těmi penězi navíc. Svět má rád jednoduché a uzavřené příběhy, holčička přijede do nemocnice, dostane lék a příběh končí happyendem. Ve skutečnosti tímto teprve začíná. Přichází dlouhé léčení, po této hospitalizaci, kde akutně tlačil čas, přijde další a s tím spojení další léčebné výlohy. Proto sbírka zůstává nadále otevřená.

Pro mě to byla nečekaná a úžasná zkušenost. Berte to jako inspiraci, pro případ, že byste museli řešit něco podobného. Jde to i na koleně a hlavně: lidé jsou ochotní pomáhat 🙂

PS. dnes mi rodiče napsali, že pojišťovna všechny žádosti zamítla.