Párkrát jsem na ně narazil. Na různých místech. Odpoledne v parku. Nebo ve tři ráno v Blůlajtu.
Mám na mysli lidi, co byli na festivalu Banát. Vždycky o něm dlouze se zápalem v očích povídali. Což je podezřelý! Třeba já když byl na Rokfor Pípl, tak jsem prostě ostatním řekl „byl jsem na rokfor a jako dobrý“, když jsem byl na Kalrs, tak jsem řekl „byl jsem na Kalrs a neskutečný prostředí ty Vítkovice“ a dodal další tři věty, ale abych o tom hodinu básnil, to vyloženě ne.
Loni jsem do Banátu jel taky. A víte, co se stalo?
Od té chvíle jsem jedním z těch podezřelých, co na potkání vykládají o Festivalu Banát, o půl kilometru dlouhém vlaku, o Rumunsku, kde se mluví česky, o Medvědovi, o višňovce, o Emmě Smetaně a kufříku Samsonite, o tom proč Terne Čhave zpívají, že „šukaj čaje“, a proč je Milena dýchavičná, o datových přenosech v Tisovém údolí, o cestě letadlem z Temešváru, o tom co se stane, když se zamiluje kůň, a hlavně o tom, že Banát byl největší festivalový zážitek za hodně dlouhou dobu.
Pojeď do Banátu!
