Jak se stát dobrodruhem

Žeru pořad Dobrodruh! (Neznáte? Musíte vidět!) Až tak, že jsem se rozhodl mu vzdát poctu natočením rymejku. S výraznými autobiografickými prvky. Toť hrubý náčrt scénáře:

Vypravěčka: Dnes se s Davídkem podíváme až do Brna. (V podkresu hraje monumentální hudba.) Možná jste o tomto místě již mnohé slyšeli, ale vězte, že zatím málokdo ho skutečně navštívil. Davídek by se chtěl vydat i do těch nejodlehlejších čtvrtí, kde žijí lidé, kteří ještě nikdy nespatřili Pražáka.

Florenc, 13.02, hovořím se zoufalým výrazem do kamery: „tady měl stát náš autobus, ale bylo mi řečeno, že před dvěma minutami ujel… vůbec nevím co teď…“

Následuje přesun metrem na Hlavák, stojíme u Billy. „Když jedu na jakoukoliv expedici, tak se vždycky postarám o to, abych měl dost pití. Kupuji proto 4 litry bílého vína. … No, vezmu raději ještě litr. Tak ještě jeden. A ještě dva.“

Vypravěčka: Brňané představují jednu z nejvyvinutějších kultur na Moravě. Mají svůj jazyk i své aktivisty. Ale ne vždy tomu tak bylo, ještě před nedávnou dobou cestovatele sužovaly obavy z kanibalismu.

Skupinka černochů mi táhne bedny s vínem, oblečením, jeden se prohýbá pod plasmou. „To je neuvěřitelný, jaký kraviny sebou táhnou, jen abych měl komfort. Nicméně za chvíli mi jede ÉCé směr Brno, tak se přesunujeme na druhé nástupiště.“

Záběr, jak koukáme na koncová světla odjíždějícího vlaku. „PIČIDO!“ Inu co, snad se nám podaří stihnout další vlak za hodinu.

Střih. O šest hodin později, vlak se blíží k Brnu. „V tuhle chvíli projíždíme Adamovem, nebezpečnou oblastí před Brnem. Není tady žádný signál, jen dlouhé tunely a klepu se strachy. Už bych chtěl být v Brně, protože po těch hodinách ve vlaku mě pěkně bolí zadek.“

Vlak zastavuje na hlavním nádraží, v podkresu Dobytí ráje od Vangelise. Různě tu posedávají bezďáci. „Přišla mě přivítat celá vesnice,“ usmívám se a rozdávám bezďákům cíga. „Brňané jsou nesmírně milí lidé,“ procítěně sděluji, zatímco jednoho hladím po hlavě, „ale žijí v neuvěřitelně nuzných podmínkách.“

Následuje bezradné hledání vstupu do metra. Nakonec to vzdávám a opatrně vyrážím do města pěšky. „Nyní najdeme místo, kde přenocujeme.“ Vcházím do hotelu Slavia a pokouším se na domorodkyni mluvit hantecem. Vypadá vyplašeně. Střih. Záběr, jak spím na hotelovém pokoji pod moskytiérou.

Druhý den se oddávám bloumání po Brně, truchlím do kamery, jaký mám strach, že setkáním s Brňáky se vlastně spolupodílím na zániku jejich tradičního způsobu života, jelikož mám s sebou spoustu moderních vymožeností, se kterými se dosud nesetkali.

Pak následuje zvrat. Ve dveřích šaliny si přivřu ruku, následuje úprk do nemocnice s podezřením na otevřenou zlomeninu, proraženou plíci a rozdrcenou pánev, výpravu ruším a dlouhé minuty naříkám.

Vypravěčka: Prohlídka i rentgen neprokázaly žádné zranění, ale Davídek se na pobyt v Brně už necítí. Tak snad příště, no…