Je s podivem, jak snadno umím propadnout nějaké závislosti a jak snadno ji opustit. Doma si dávám klidně pět káv denně, ale když vyrazím někam na cesty, vůbec mě nenapadne si na kávu zajít. To samé platí pro sport. Buď se mu věnuju na plno nebo vůbec.
Chodil jsem pětkrát týdne do fitka. Skvělé bylo, že jsem ho měl několik kilometrů daleko, takže jsem tam chodil pěšky, což bylo ještě lepší fitko než pak fitko. Cestou a během tréninku jsem poslouchal odborné podcasty. Neslo to ovoce a musím říct, že po dvou letech této téměř každodenní intenzivní rutiny jsem byl opravdu hodně nachytřenej.
Nicméně se to také pojilo s jednou problematickou věcí: začal jsem zvedat stále těžší váhy. Což je na jedné straně skvělé, protože to znamená pokrok. Ale současně to klade na tělo vyšší nároky, začal jsem pociťovat syndrom počítačové myši, o kterém jsem do té doby neměl tušení. Při benchpressu se mi hlavou honily myšlenky, co by se stalo, kdyby náhodou ruka selhala. Rozdrtí mi tyč hrudník? Přestávalo to být příjemné.
Existuje jeden cvik, kde máte lavičku, trochu ji zvednete, takže není úplně vodorovná, lehnete si na ni s činkou v každé ruce a ty pak zvedáte nad sebe. Když začínáte a v každé ruce držíte třeba 12kg činku, je to v pohodě. Když ale jejich váha překročí 40 kg, objeví se zásadní problém: jak se k čertu vůbec dostat do výchozí polohy? Zkuste si to jen představit. Tehdy jsem musel dlouze spekulovat, jak na to. A tak dále.
A pak, bylo to v září, jsem prostě přestal do gymu chodit. Bez varování, ze sta na nulu. Zrušil jsem členství a začal pracovat na degradaci kondice. Asi po půl roce jsem si řekl, že bych měl opět začít něco dělat a přes web si zaplatil členství v gymu na Letné. A asi o rok a půl později jsem se rozhodl tam i zajít. (Překvapil jsem slečnu u vstupu otázkou: „Můžu se vás zeptat, jestli sem chodím?“ a ona mi potvrdila, že ano, že mám i tento měsíc zaplacený).
Stačily mi tři (slovy tři!) návštěvy posilovny a jsem na stejných vahách jako před dvěma lety. Je na čase dát si pauzu.
