V šest ráno v jednom podniku na Václavském náměstí.
- Brýden, prosil bych Twister…
- Dobrý den, bohužel nemáme Twister.
- …se slaninou. Nemáte?
- Nemáme.
- Aha. A stripsy?
- Bohužel ani stripsy. Ty mají v KFC.
- (zaostřuji na ceduli) Tohle je Burger King? Vy jste předělali KFC na Burger King?
- Né, tady KFC nikdy nebylo.
- Nebylo? Jsem tu byl už tolikrát, tady vždycky bylo KFC. Vy jste předělali KFC na Burger King?
- Pane to si pletete, KFC je o blok výš.
- Jo ahá! (Úsměv) Jsem si říkal, proč je tady tak prázdno. (A odcházím).
- Ale KFC má teď zavřeno.
- Zavřeno? Jako fakt? KFC má zavřeno?
- Bohužel.
- Nééééé ☹
- Mohu vám nabídnout něco z našeho sortimentu?
- Acho jóóó ☹ Zavřeno? To raději budu hlady… Chjo… A za jak dlouho otevírá?
- Až za hodinu.
- Za hodinu? (Oči těkají po ceduli z nabídkou a řeší dilema, jestli fakt není lepší hodinu počkat. Na monitoru běží reklama, bez zvuku, ale kdyby tam zvuk byl, tak hluboký hlas bude říkat: „BURGER KING: když má KFC zavřeno.“)
- Máte rád hamburgery?
- Právě že mám, tak vůbec nevím, co bych si dal… Až za hodinu? Hmmm…
- (Pán mlčí.)
- (S naprostou bezradností a zoufalostí:) Máte takové ty čiličísnagits?
- Ano. Tři? Pět? Devět?
- Pět.
- Tady? Sebou?
- Sebou. Nebo… Raději až mě nikdo nevidí, sním je tady. Tam v rožku.
- Prosím, sedmdesátdevět korun.
- Děkuji. To je situace, tohle to ☹
Byly vynikající!
