Když přijdu na Letenské sady a vidím tu spoustu lidí a takřka všichni bez roušek, vrací se mi víra v lidský rozum.
(Ne, nestal jsem se odpůrcem vládních opatření. Nezměnil jsem se, jsem furt stejný. Změnily se ale ty opatření, už je nelze brát seriózně.)
Zatím mám kliku a nenarazil jsem na žádného policisku, který by trval na nošení roušky mezi smrčky ve Stromovce, ale raději si promýšlím, jak takové setkání vyřešit. Uposlechnout nepřipadá v úvahu, ztratil bych sebeúctu. Zakleknutí nemusí být úplně příjemné, byť masáž a protažení rukou potřebuji jako sůl. Nejrozumnější se mi jeví hned trvat na pokutě, kterou bych si cestou domů na Hradčanské nechal zarámovat.
