Určitě jste zaznamenali kauzu taxikáře, který vyhodil z auta na ulici nevidomou paní. Říkal jsem si, že kritiky taxikářů je ve veřejném prostoru dost – ale naopak jsem dlouho nečetl nic o životě lidí se zrakovým postižením. A tak mě napadlo se vydat pro nějaké zajímavosti.
Tento článek napsal Ladislav Zibura na Facebooku. Připadalo mi škoda, aby zapadl ve vodách sociální sítě, proto ho se svolením republikuji na blogu. Přeji příjemné čtení a já jdu zjistit, jestli slovo republikovat vůbec existuje.
V pátek jsem se potkal ve smíchovské kavárně s Nicole Fryčovou a Jiřím Černým.
„Tak Ladislave, co bys od nás chtěl slyšet?“ zeptal se mě Jiří.
„Chtěl bych slyšet všechno, u čeho by vám pomohlo, aby to vědělo víc lidí.“
A tak začal náš tříhodinový rozhovor. Musím říct, že pro mě představoval ohromně zajímavou výpravu do světa každodenního dobrodružství, o kterém jsem toho zatím moc neslyšel.
Z rozhovoru jsem vybral ty nejzajímavější a nejdůležitější citace a rozdělil je do pár tematických okruhů.
Pokud by vám přišlo, že jsou Nicole a Jiří strozí a přísní, pak vězte, že je to jen vina mého krácení. Můj pocit z nich totiž byl přesně opačný.
Následující text by vám měl vynahradit tříhodinové povídání s dvojicí zrakově postižených a zprostředkovat jejich zkušenosti a pohled na svět.
Dozvíte se třeba, proč je nešťastné označení slepecká hůl, proč nikdy nikoho nemáte chytat za bílou hůl a proč vás fráze „jejich pohled na svět“ zarazila docela zbytečně.
Popisek fotografie pro zrakově postižené: Mladí partneři Nicole a Jiří sedí v kavárně a přátelsky se usmívají, v pozadí je knihovna plná knih.
Jiří Černý (*1991)
Jiří si dodělává Ph.D. na Právnické fakultě UK a pracuje jako právník. Do minulého týdne byl poradcem ombudsmanky Anny Šabatové v rámci monitoringu ochrany práv lidí s postižením v ČR.
Jiří má vrozenou vadu, která se mu v průběhu života několikrát skokově zhoršila. S orientační holí začal chodit v průběhu studia Právnické fakulty, kdy – jak sám říká „začal na přechodu přehlížet lidi i celé tramvaje.“
Nicole Fryčová (*1995)
Nicole studuje magistra na Právnické fakultě UK. Mimo jiné působí jako předsedkyně Odborné skupiny pro přístupnost veřejné správy a veřejných služeb při Úřadu Vlády ČR a také jako vedoucí sociálněprávní poradny v organizaci Revenium.
Nicole je prakticky nevidomá už od narození – podle svých slov je schopná na krátkou vzdálenost vidět jen siluety postav a číst velmi zvětšený text (o velikosti jednoho slova na celou PC obrazovku).
Co (ne)vidí?
JIŘÍ: „Zdaleka to není tak, že by všichni zrakově postižení měli před očima jen ‚tmu‘. Může se ti stát, že někdo s bílou holí nastoupí do tramvaje, vytáhne noviny a začne je číst. Druhů zrakového postižení je spousta. Někdo má třeba trubicové vidění – vidí dobře jen maličký výřez před sebou, jako kdyby ses díval dlouhým brčkem. V prostoru se orientovat bez hole nedokáže, ale noviny si přečte. Různých variant vidění při různých vadách je ohromné množství.“
NICOLE: „Já třeba stejně jako Jirka mohu číst z mobilu, když mám opravdu hodně zvětšená písmena a koukám na něj zblízka – tedy ze vzdálenosti 2–4 centimetrů.“
JIŘÍ: „Já vidím tak, jako kdybych měl přes oči několikrát přeložený igelitový sáček. A kromě sáčku mi oraz ruší ještě rozsáhlé zrnění – jako u rozladěné staré televize. Lidé se mě často ptají, jestli mi nepomohou brýle nebo operace. Nepomohou.“
NICOLE: „Já mám velmi sníženou zrakovou ostrost v kombinaci s mnohačetnými výpadky v zorném poli (na velkou část zrakového pole nevidím vůbec nic). Můžeš si to sám vyzkoušet. Existují mobilní aplikace, které ti přes foťák telefonu simulují různé druhy postižení. I když jsou prý docela mírné oproti realitě.“
Aplikace pro Apple: I Have Low Vision VR, aplikace pro Google: ViaOpta Simulator.
JIŘÍ: „Když vidíš člověka s bílou holí, pravděpodobně má nějaké zbytky zraku, ovšem už se s nimi nedokáže bezpečně pohybovat. Žije u nás přibližně 80 tisíc těžce zrakově postižených lidí. Podle odborné definice se jedná o lidi, kterým zraková vada vážně zasahuje do života, a už ji nejde napravit například brýlemi. Jen několik procent z nich je zcela nevidomých (podle různých statistik asi 900–1500 lidí). Statisticky tak většina lidí s bílou holí nějaké zbytky zraku má. Opravdu ale tu hůl potřebují – je to hůl orientační, nikoli jen hůl pro zcela nevidomé.“
NICOLE: „Lidi, kteří to nevědí, občas reagují pobouřeně. Mně se třeba stalo, že jsem s holí nastoupila do autobusu a vytáhla si telefon. Řidič se mě při výstupu ptal, jestli tedy vidím, nebo nevidím, když můžu koukat do mobilu. Jestli ta hůl není podvod, abych jezdila zadarmo.“
JIŘÍ: „Dokonce existuje i takzvaná signalizační bílá hůl. Ta je skládací a vytahuješ ji jen tehdy, když potřebuješ dát najevo, že jsi slabozraký – třeba na přechodu bez semaforu. Můžeš si s ní pomoci taky při orientaci v prostoru, třeba na schodech bez zábradlí. V praxi ale existuje spousta slabozrakých, kterým by signalizační hůl pomohla, ale raději ji nepoužívají. Bojí se totiž, že by je lidé označili za simulanty. Ze zkušenosti mohu říct, že hůl ve spojení se zbytky zraku přináší spoustu faux pas a nařčení ze simulování. Nikdo z nás přitom nemá důvod ji nosit jen tak – na výhody máme nárok jen na základě průkazky ZTP a ZTP/P.“
NICOLE: „Já znám i lidi, kteří kvůli těmto reakcím na veřejnosti raději začali předstírat, že jsou zcela nevidomí, i když mají zbytky zraku. Nechtěli být terčem těch nepříjemných otázek. Proto by nám moc pomohlo, kdyby lidé věděli, že zdaleka ne každý s bílou holí je zcela nevidomý.“
Slepec nebo nevidomý?
JIŘÍ: „Víš, velmi by nám pomohlo, kdyby se používaly přesné pojmy. Nejde jen o naši přecitlivělost – správná terminologie pomáhá bořit mýty. Správné označení ‚orientační hůl‘ a ‚vodicí pes‘ odkazuje na to, že je užívají také slabozrací, ne jen zcela nevidomí. Právě proto je zavádějící označení ‚slepecká hůl‘ a ‚slepecký pes‘.“
LADISLAV: „A jak je to se slovem slepec?“
JIŘÍ: „Sám se neidentifikuji jako nevidomý, takže teď nemluvím za sebe, ale za své známé i neznámé. Ano, označení slepec jim vadí a zní trochu nepatřičně, ve spisovném projevu až hanlivě. To slovo má spoustu negativních konotací. Často se na sítích i mimo ně setkávám s různými frázemi, ve kterých se slovo ‚slepý‘ nebo ‚slepec‘ používá jako synonymum pro někoho s nedostatkem vzdělání či informací. Myslím, že dřív to tak nebylo. Můžeš se setkat s řadou lidí ze starší generace, kterým označení ‚slepec‘ a ‚slepecká hůl‘ nevadí. Jak už jsem ale zmiňoval, podporuje to ten stereotyp, že nikdo s holí nemá ani zbytky zraku. Proto považuji za šťastnější označení ‚nevidomý‘, ‚slabozraký‘ či ‚zrakově postižený‘.“
NICOLE: „Co naopak nemusíš řešit vůbec, jsou běžné fráze spojené s viděním. Lidi se jim občas vyhýbají, ale není k tomu důvod. Je úplně normální se mě zeptat, jestli jsem ‚viděla nějaký film‘ nebo ‚jaký je můj pohled na věc‘. Lidi bývají zbytečně opatrní, já se nad tím ale ani nepozastavím. Vlastně mě mrzí jenom, když se mi za to někdo začne omlouvat, to je úplně zbytečný.“
Pomoc ve veřejném prostoru
NICOLE: „Základem je komunikace. Nejraději mám, když ke mně někdo přijde, zeptá se, zda potřebuji pomoci, a taky počká na odpověď.“
JIŘÍ: „Zeptat se na rozsah pomoci a hlavně počkat na odpověď, to bych rád vyzdvihnul. Občas tě lidi hned čapnou a někam vlečou, což je trochu nepříjemné. Zrovna včera mi chtěla na Andělu vehementně pomáhat starší paní. Když jsem poděkoval a řekl, že se jí držet nepotřebuji a jen s davem přejdu přes tramvajové koleje, tak mě chytla za kabát a začala táhnout.“ (smích)
NICOLE: „Nicméně to není žádná věda. Když potřebuju pomoci, jenom se tě chytím za loket, který mi nabídneš – někdo slabozraký se ho drží, někdo se přímo zavěsí. Ty pak půjdeš o krok přede mnou. Já díky tobě vím, že každý krok za tebou mohu bezpečně udělat i já. Když zatáčíš, nemusíš to hlásit, cítím to. Dobré je ale hlásit schody – a ideálně i s tím, jestli vedou směrem nahoru nebo dolů, to je celkem velký rozdíl.“
LADISLAV: „A co mám dělat, aby řeč ani chůze nestála?“
NICOLE: „Můžeš jít celkem normálním tempem, občas chodím i rychleji než ostatní. Co se týká konverzace, mám moc ráda, když mě někdo doprovází a říká mi, co je kolem. To je hezký rozhovor.“
LADISLAV: „Jako v Amélii z Montmarteru?“
JIŘÍ: „Tuším, že v tom filmu ji pak Amélie nechala uprostřed silnice, ne? Tak to prosím nedělej nikdy.“ (smích)
LADISLAV: „A co je typická situace, kdy vlastně oceníte nabídku pomoci?“
NICOLE: „Většinou máme naučené cesty, které dobře známe, protože je chodíme pravidelně. Na těch obvykle pomoc nepotřebujeme. Problém ale nastává se vším neobvyklým. Typicky třeba stavba na chodníku, kvůli které je třeba vybočit do silnice. Tam čekám, dokud mi někdo nepomůže. Nebo třeba dočasný přesun zastávky či přestup na výlukový spoj ve vlaku.“
JIŘÍ: „Když jdu někde mezi hodně lidmi, tak se mi uhýbají, což je milé. Jak ale lidi mívají telefon v ruce nebo jen ukročí směrem ke zdi, čas od času se s někým trochu srazím. To se jednoduše stává a není důvod se tím znepokojovat. Prostě se navzájem omluvíme a jdeme dál. Doufám, že z toho někdo nemá nějaké výčitky.“
NICOLE: „To uhýbání ke zdi je asi nejčastější chyba. Lepší je to naopak. Budovy většinou používáme jako vodící linii, takže je lepší se uhnout směrem do prostoru.“
LADISLAV: „Líbilo by se ti, kdyby k tobě někdo přišel, nabídl ti pomoc a požádal tě, ať ho naučíš tě správně vést, protože to nikdy nedělal?“
NICOLE: „Jo, to je vlastně prima nápad, to by mě bavilo. Jen je třeba myslet na to, že každý zrakově postižený je zvyklý chodit trochu jinak, takže to neplatí univerzálně. Stačí komunikovat a vždycky počkat na odpověď. Vždycky jít o krok napřed a nikdy nás nechytat za bílou hůl. To je asi nejčastější chyba. My tou holí potřebujeme zkoumat terén.“
JIŘÍ: „Přesně tak. Dal bych důraz na to, že základ je se domluvit na podobě pomoci – a ta každému zrakově postiženému vyhovuje trochu jinak. „Naučit se správně„ je zavádějící. Už se mi stalo i to, že mi ochotná kolemjdoucí vysvětlovala, jak se jí mám správně chytnout, protože jí to tak někdo naučil.“ (smích)
Blbý kecy
LADISLAV: „Asi v každým oboru lidské činnosti existují nějaký otravný a často opakovaný fráze. Lidi to nemyslí špatně, ale opakují je tak často, až je to nepříjemný. Vím, že nechcete působit nevděčně – ale řekněte to na rovinu. Jaký věty vás štvou nejvíc?“
NICOLE: „Tak ono si zvykneš. Když ti někdo pomáhá, je to jenom milý. Ale třeba mi není moc příjemný slýchat ‚jak se ti žije v té tmě?‘. Lidé vůbec nepočítají se skutečností, že mohu ještě něco vidět.“
JIŘÍ: „Většina z nás totiž v úplné tmě nežije. Ani zcela nevidomí, kteří přišli o zrak v průběhu života, mimochodem nepopisují, že by viděli tmu. Prý ‚nevidí nic‘ – podobně jako ty vnímáš prostor za svou hlavou. Je zajímavé, jak je pro lidi těžké si představit, že neexistují jen ty dva extrémy ‚vidět normálně‘ a ‚nevidět vůbec‘. Mám nevidomou kamarádku, mimochodem vystudovanou lékařku, která mi vyprávěla o tom, co se jí přihodilo v době, kdy ztrácela zrak a už chodila s holí. Když se na ulici na poslední chvíli vyhnula pánovi, konfrontačním tónem jí řekl: ‚tak buď vidim, nebo ne‘.“ (smích)
NICOLE: „A navíc nechceš pořád s každým mluvit o svém postižení. Já mám nejradši, když se se mnou lidi baví úplně normálně o normálních věcech. Jako kdyby ses bavil s někým ve vlaku.“
NICOLE: „A taky litování vážně nesnáším. Třeba ‚taková krásná holka a ona je slepá‘.“
JIŘÍ: „To jsou totiž věci, které víme, tak je není třeba opakovat. Naopak je dobrý na rovinu zasáhnout v situacích, u kterých je zřejmé, že je nevidím. Třeba když mám flek na kravatě, tak se neurazím, když mi to někdo řekne. Ideálně tedy decentně a někdo, koho znám – ne třeba právník protistrany do mikrofonu.„
NICOLE: „Já bych ráda dodala, že občas umí být pěkně protivní taky lidi se zrakovým postižením. Hlavně se nenechte propříště odradit, když třeba někoho chcete pustit sednout v MHD, a on vám odsekne. Může se to samozřejmě stát, každý se se ztrátou zraku vyrovnává jinak. A hlavně, každý zrakově postižený je osobnost, kterou netvoří ztráta zraku.“
JIŘÍ: „Ano, někdo mohl přijít o zrak náhle. Mohl třeba před půl rokem řídit auto a dneska potřebuje bílou hůl. Nebo celý život byl zvyklý v MHD stát, protože se štítil sedadel – a teď mu čtyři lidé za deset minut sezení nejen nabídli, ale málem rozkázali, ať si sedne. Chápu, že někdo v podobném rozpoložení může být na lidi nepříjemný. Tak se hlavně nenechte odradit a nezobecňujte tuhle zkušenost s tím, že ‚už jim místa nabízet nebudete, když je vlastně nepotřebují‘. Někteří i zcela nevidomí si opravdu sednout nepotřebují. Pak jsou ale třeba lidé jako já – mám poškozenou sítnici, dělá mi potíž se držet a otřesy mi mohou vadu zhoršovat. Je to tedy individuální.“
Dopravní prostředky
JIŘÍ: „Ve velkých českých městech fungují systémy, které nám hlásí čísla linek MHD. Můžeme si je zapnout ovladačem (říká se mu povelový vysílač), který nosíme v kapse, nebo je integrovaný v holi. Tyhle systémy ale nefungují u většiny příměstských spojů a nefungují ani u meziměstských autobusů a vlaků. Ne vždycky jsou navíc hlášení dobře slyšet. Když se mě jako zrakově postiženého zeptáš, na jakou tramvaj čekám, a upozorníš mě, když přijede, ocením to. Ještě jedna věc by tě asi intuitivně nenapadla – je dobré při čekání na zastávce nestát přímo vedle zrakově postiženého. Díky tomu ho může přijíždějící řidič vidět a nechat v klidu nastoupit. Problém míváme především tehdy, když do zastávky přijedou a otevřou dveře dvě tramvaje zároveň. Hlášení druhé tramvaje totiž vůbec nemusíme slyšet a mohla by nám ujet.“
NICOLE: „Obecně s dopravou platí, že v čím menším městě jsi, tím je orientace náročnější. Na nádraží malého města bez rady ostatních nastoupíš do autobusu jen těžko. Ve velkých městech je zase pomoc hodně užitečná v případě nějaké nenadálé situace. Třeba když dlouho nepřijíždí tramvaj, která měla přijet, nebo když se přesunula zastávka kvůli rekonstrukci a není to zveřejněné online, což se děje často. Takové informace je pak pro nás na místě těžké získat.“
NICOLE: „Ještě jsem si teď vzpomněla – když někomu s bílou holí uvolníš místo v tramvaji, tak mu to musíš taky říct. Občas se stane, že se zvedne několik lidí, ale neuvědomí si, že to nevidíme.“
JIŘÍ: „A ideálně ho tam taky doprovodit – mysli na to, že když ukazuješ rukou na volné místo, pravděpodobně nevidí ruku, místo nebo obojí.“
NICOLE: „Máme taky na tom povelovém vysílači tlačítko, které spouští zvukovou signalizaci na semaforech. Občas to ale nefunguje. Když vidíš nevidomého na přechodu a není zapnutá zvuková signalizace, patrně ocení tvoji pomoc. Náročné je to také při dešti a po něm – to je provoz mnohem hlasitější a signalizace nebývá slyšet.“
Kompenzační pomůcky
JIŘÍ: „S rozvojem technologií přibyla spousta věcí, které nám usnadňují život. Když si třeba dneska objednám iPad, od rozbalení z krabice si ho sám mohu nastavit do podoby, kdy je pro mě plně použitelný. Operační systém defaultně obsahuje zvětšovací a odečítací program a další asistivní technologie. Říká se tomu univerzální design výrobků.“
NICOLE: „Slabozrací lidé mohou pro čtení používat taky zvětšovací digitální lupy a další pomůcky.“
(Jiří mi pouští čtení z iPadu, které má nastavené tak rychle, že to zní jako zrychlení Šmoulové. Sám jsem schopný rozumět až při poloviční rychlosti.)
NICOLE: „Je třeba důležité říct, že ani jeden z nás dvou nepoužívá Braillovo písmo. Spousta lidí ze staré školy ho vnímá jako základ – a pro lidi nevidomé od narození je skutečně nenahraditelné, protože prostřednictvím Brailla se učí třeba pravopis nebo čtou notový zápis. Já se ale učila psát běžnou latinku – psala jsem za pomoci větších a silnějších řádků tlustým fixem, na který jsem lépe viděla. Latinku tedy normálně ovládám. Dneska už ale používám pouze digitální text, který mi může předčítat notebook nebo mobil s hlasovým výstupem.“
JIŘÍ: „Existuje taky tzv. braillský řádek – speciální zařízení, které má spoustu miniaturních hmatových teček. Ty vystupují podle čteného textu – a automaticky ti převádí psaný text do Braillova písma, takže ho není třeba tisknout. I zcela nevidomí tak dneska mohou číst webové stránky. Mimochodem, očekávání, že všichni zrakově postižení umí Brailla, je skutečně další mylná představa. Ve skutečnosti ho ovládá a potřebuje jen část z nás. Lidé, kteří přijdou o zrak až v dospělosti, by se ho stejně kvůli nižší citlivosti prstů měli problém naučit. Ale díky chytrým telefonům, tabletům a čtečkám knih to není potřeba.“
Vzdělávání
JIŘÍ: „Co se týká vzdělávání, rád bych zdůraznil, že zrakové postižení není spojeno s žádnou ztrátou intelektu. Zrakově postižení běžně studují vysoké školy – jen tomu musí věnovat o něco více času, protože nemohou číst tak rychle. Čteme buď výrazně zvětšený text po jednotlivých slovech či slabikách, případně posloucháme strojový hlas (říká se mu hlasový odečítač). Když se vyloženě neučím věci nazpaměť a čtu třeba novinové články, obvykle používám hlasový výstup – je to rychlejší.“
NICOLE: „Když přijde řeč na to, že studuju pražská práva, tak se mě často lidé ptají, jestli existuje nějaký speciální obor pro nevidomé. Ne, studuji úplně normální práva, jako ostatní studenti. Nemáme žádné úlevy.“
JIŘÍ: „Ze zkušenosti bych řekl, že náročnější než učení může být přijetí kolektivu, zejména na základní škole. Ostatní žáci, ale i jejich rodiče, třeba velmi špatně nesou, když má ‚nějakej postiženej‘ lepší známky než oni. Už vůbec neřeší, nakolik se jejich potomci učení věnovali. Většina lidí je bohužel podvědomě přesvědčená, že se zrakový handicap žáka musí negativně promítnout do jeho schopnosti se učit. To je ale jen předsudek. Co vím od sluchově a tělesně postižených, ti se s podobným předsudkem v takové míře nesetkávají.“
LADISLAV: „Je přesto nějaký konkrétní předmět pro zrakově postižené výrazně náročnější?“
JIŘÍ: „Teď se mnou určitě bude hodně lidí nesouhlasit, protože znají třeba nevidomého překladatele. Obecně bych ale řekl, že je pro nás těžké se v dospělosti učit cizí jazyk. A spousta vysokých škol v poslední době požaduje hned dva cizí jazyky jako povinné. To bývá problém. Z vysokoškolských oborů si vybíráme vesměs takové, které jsou založené na práci s informacemi v textové podobě – tu nám může přečíst počítač. Často se jedná třeba práva, historii, politologii, IT, český jazyk a podobně. Pro zrakově postiženého z bilingvní rodiny je takovým oborem třeba i překladatelství. Ale učit se druhý cizí jazyk, když studujete třeba práva nebo podobně časově náročný obor, je potíž.“
NICOLE: „Ano, s učením jazyků je to složitější. Hodně toho při mluvení odpozoruješ třeba z gest, ale ta my nevidíme. Od začátku ten jazyk slyšíme jen tak, jako kdybychom telefonovali. A když zrakově postižený cestuje, pak si těžko přečte nápisy, nemůže ukazovat, je odkázaný především na mluvené slovo. Zorientovat se v zahraničí mu tak trvá déle než lidem bez zrakového postižení. Řada lidí se učí jazyk sledováním filmů v původním znění s titulky – tuhle možnost ale většina zrakově postižených nemá. Samozřejmě se cizí jazyk naučit můžeme, ale je to obtížnější a je potřeba volit jiné učební metody, které u nás dosud příliš rozšířené nejsou.“
Předsudky
LADISLAV: „Existují nějaké další věci, které si lidé o zrakově postižených myslí, ale nebývají pravda?“
NICOLE: „Třeba to, že všichni máme výborný sluch a umíme hrát na klavír. Byly na to výzkumy a sluch se opravdu mírně zostří. Ale není to nijak výrazný rozdíl. Právě ty stereotypy nevidomého klavíristy nebo maséra nám komplikují přijetí v jiných profesích. Talent a vzdělání jednotlivých lidí se jednoduše liší – každý jsme jiný. Zrakově postižení lidé nejsou žádná konzistentní skupina, je to náhodný výběr.“
JIŘÍ: „Víš, mně občas připadá, že nás lidé vnímají jako samostatný živočišný druh. Jako kdybychom všichni byli stejní. Řeknou mi: ‚já viděla zcela nevidomého v TV sportovat, tak ty určitě můžeš taky, jenom se vymlouváš.‘ Já pak musím znovu vysvětlovat, že by mi sport zhoršoval poškození sítnice. Lidé taky automaticky očekávají, že spoustu věcí neumíme. Třeba psát. To je ale nesmysl. Já třeba píšu psacím písmem úplně normálně. Nepoužívám to – není pro mě totiž praktické po sobě text luštit, ale umím to i se zavřenýma očima. Otázka v bance, jestli se umím podepsat, mě tak vždycky pobaví. Spousta těchhle představ vychází taky z mylného předpokladu, že jsou všichni zrakově postižení takto postižení už od narození. Většina zrakových postižení se ale ve skutečnosti objeví až během života.
NICOLE: „Kromě očekávání, že něco neumíme, nám občas lidi naopak přisuzují superschopnosti, které nemáme. Myslím, že to vychází z různých filmů, kde jsou hlavními hrdiny geniální nevidomí hudebníci nebo sportovci. Já třeba závodně plavala (Nicole reprezentovala ČR na Paralympijských hrách 2012 v Londýně), ale Jiří naopak většinu sportů provozovat nemůže. No, a pak spousta zrakově postižených nesportuje třeba proto, že jsou úplně normálně líní nebo je to nebaví. Že máš postižený zrak automaticky neznamená, že si to budeš chtít kompenzovat výjimečností v něčem jiném.“
JIŘÍ: „A pak samozřejmě existuje ten předpoklad, že neděláme klasická povolání. Třeba když jdu pracovně na soud, kde jsem ještě nebyl, a justiční stráž se nabídne, že mě nasměruje. Když při nastalém rozhovoru zjistí, že na soud jdu jako právník za svým klientem, nastane dlouhá chvíle ticha.“
Kamarádství
LADISLAV: „Děláme doma nedělní obědy pro kamarády, příště vás pozvu. Co nejhezčího pro vás vlastně můžu při setkání udělat?“
NICOLE: „Že nám nabídneš pomoc, když budeš mít pocit, že bychom ji mohli potřebovat. A jinak, že se k nám budeš chovat úplně normálně. Budeš se s námi bavit o úplně normálních věcech, o kterých by ses bavil s kýmkoli jiným. Úplně normální přijetí – to je nejvíc, co nám můžeš dát.“
JIŘÍ: „Že nás budeš brát, jací jsme. Budeš nás posuzovat stejně, jako kohokoli jiného – podle našeho chování, vzdělání a práce. Ne podle našeho postižení. Jen máme něco, navíc nikoli vlastní vinou, se zrakem. To nás ale nijak nedefinuje. A taky můžeš na Messengeru psát s diakritikou. Když mi mobil četl tvoje zprávy, bylo jim blbě rozumět.“ (smích)
NICOLE: „A moc děkujeme za rozhovor. Ani bys nevěřil, jak je těžké tahle témata dostat mezi lidi. Jednoduše o tom nechtějí číst.“
Pokud jste tak dočetli až sem, pro změnu moc děkuji já vám. Má to smysl. ❤
