Země, kde se podělalo úplně všechno: Příběh Albánie

Tirana – slovo, ze kterého nejde dobrý pocit. Nicméně pro hlavní město Albánie přiléhavější název nevymyslíte.

Historie téhle země je vlastně takový balkánský seriál o tom, jak se stát oblíbenou kořistí všech dobyvatelů v okolí. Ilyrové, původní obyvatelé, si žili svým životem, dokud nepřišli Řekové, Římané, Byzantinci, Bulhaři, Srbové – a všichni si z Albánie udělali svůj oblíbený prázdninový rezort. Každý dobyvatel přinesl svou verzi toho, co je pro Albánce nejlepší, což většinou znamenalo vzít si, co se dá.

V 15. století si přišli pro Albánii Osmani a vypadalo to na další rutinní dobytí. Jenže tehdy povstal Gjergj Kastrioti, zvaný Skanderbeg (protože Kastrioti nezní pro hrdinu zas tak cool). A tenhle hrdina vedl úspěšný odboj proti osmanské přesile. Takže Osmané jsou první, kdo Albánii nedobyl? Ale kdepak, jen si počkali 20 let a pak vládli Albánii dalších pět století. Ale v zemi, kde se historie píše především porážkami, stačí ke statutu národního hrdiny i to, že nepříteli prostě jen zkomplikujete život. Dodnes je Skanderbeg na každém druhém názvu – od hlavního náměstí v Tiraně po značku piva.

Po válce, když už si všichni mysleli, že horší to být nemůže, přišel komunismus v podání Envera Hoxhy. V zemi s pouhými 1,2 miliony obyvatel dokázal tento paranoidní diktátor něco neuvěřitelného. Během prvních let své vlády nechal popravit tisíce lidí a další desetitisíce (údajně 100.000) poslal do vězení a pracovních táborů. Každá rodina byla zasažena. A zemi uvedl do naprosté izolace: začal roztržkou s Jugoslávií v roce 1948 – Tito mu nebyl dost stalinistický. V roce 1961 poslal k šípku Sovětský svaz, protože si Chruščov dovolil kritizovat Stalina. V roce 1968 se definitivně rozešel se zbytkem východního bloku. Nakonec se v roce 1978 pohádal i s Čínou, svým posledním spojencem.

Pamatuju si, jak jsem jako děcko v 80. letech cestoval do Rumunska. Takovou bídu si neumíte představit. Země, kde lidé stáli dny ve frontách na benzín, kde byl chleba na příděl, kde nefungovalo absolutně nic. A víte co? Proti Albánii to bylo Beverly Hills.

Když kolem roku 1990 padl komunismus v celé Evropě, všichni si mysleli „Konečně svoboda!“ Ale Albánci by nebyli Albánci, kdyby to nepodělali tím nejhorším možným způsobem. V prvních svobodných volbách vyhrála zase komunistická strana🤦‍♂️ Jako kdyby vězeň po propuštění šel rovnou do železářství pro nové okovy.

Když konečně v roce 1992 vyhráli demokrati, rozhodli se předvést světu unikátní způsob, jak již totálně zdecimovanou zemi poslat na úplné propadliště dějin. Vláda oficiálně tolerovala tzv. pyramidové hry – podvodná „investiční“ schémata, kde první investoři dostávají peníze od těch, co přijdou po nich, dokud se celý systém nezhroutí. V létě 1997 to prasklo… Následoval chaos, jaký Evropa nepamatuje. Policie nejdřív střílela do demonstrantů požadujících své peníze zpět, pak v panice utekla a – což je ten nejalbánštější moment v historii – nechala otevřené zbrojnice. Protože co může být lepší nápad než nechat naštvaný dav vyrabovat armádní sklady? Dva tisíce mrtvých, země v naprostém chaosu, nakonec musela zasáhnout OSN.

Pojďme do současnosti. Dnešní Tirana je rodící se moderní město. Z letiště vás veze taxi kolem prvních mrakodrapů a kaváren, zatímco na každém rohu svítí pobočka Vodafonu. Kdyby si Albánci chtěli mezi presama změnit tarif, nebude to žádný problém. A ty ceny… To je jako cestování časem. Zajdete ve čtyřech do restaurace, dáte si jídlo, víno, a účet je v přepočtu 500 korun. Za všechny. Prostě ekonomika roku 1998 v Česku, ale s internetem a lepší kávou.

A pak je tu móda – krom toho, že všichni Albánci vypadají jako rodní bratři, oblékají se tak, jako by existoval zákon nařizující v zimě nosit černou péřovou bundu. Představte si fashion week, kde všichni designéři dostali stejné zadání: „Černá. Péřová. Bunda. Bez výjimky.“ Když někdo nemá černou péřovku, díváte se na něj jak na mrzáka!

A to je, přátelé, Albánie. Země, která dokázala každou historickou křižovatku vzít tou nejhorší možnou odbočkou, ale nějak se z toho začíná hrabat. A jestli se minimalistické betonové bunkrové bydlení stane trendem, bude Albánie realitním rájem.

Přeji vám krásný nový rok 2025 💙

Přečtěte si taky: 1755: Zemětřesení, tsunami a požár v jednom dni