Sobota. Poledne, středoevropského času.
Volá kámoška: „čáááu, jsme zrovna v Lokále na Letný a maj tu zabičku, přijď, úplně boží jitrničky a ták.“ Skvělé!
Takže se oblíknu, vyrazím, dorazím, omrknu, stoupnu do fronty, popojdu, dostanu se na řadu, řeknu „jitrnici“ a slyším „JITRNICE UŽ NEMÁME.“
Až dosud to vypadalo jako skvělá sobota. Slunná, příjemná, letná sobota, vlahý větřík, zabitý vepřík, a já fakt dost natěšený na jitrnici. Nesnídal jsem, neobědval, ale o to víc těšil. Ok, ještě se to dá zachránit. Zkouším:
„A kdy ji budete mít?“
„Už vůbec, všechny se vyprodaly.“
Všechny? Letenští mi sežrali oběd? Temno před očima, zničená sobota, doprdele jako, mám právo na jitrnici, bez jitrnice neodejdu, co teď?
Pán mi nabízel jelito a jiné alternativy, jenže nic jiného nejím, protože jsem to v životě ani nikdy neochutnal, takže celá věc vypadala nejednou úplně beznadějně.
A nyní dovolte jednu fotoodbočku. Pokud se dobře podíváte na horní obrázek, uvidíte visící jitrnici (viz kroužek). Na druhém obrázku foceném jen o chvíli později však již není. Jak je to možné? Kouzlo? Magie? Nebo snad krádež???
Inu ať už se stalo cokoliv, důležité je, že celý příběh skončil HAPPYENDEM. A jitrnička byla vážně vynikající.
A zároveň bych rád tímto poděkoval všem účinkujícím, jmenovitě Michaela, která si všimla, že ačkoliv se všechny jitrnice vyprodaly, ještě jedna v areálu je, a Petra, která využila ženských předností k jejímu získání a uvaření. Prostě řekla kuchařovi, že ji chce, a on neváhal vyhovět.
