Je tomu právě týden, co bydlím v Ostravě.
Ach Ostrava. Město kdesi na severu, a přece jižněji od Prahy. Město, kde mají navykací léčebny pro abstinenty. Město, kde vrací peníze, pokud v tramvaji nedojde ke rvačce.
„A jaké to je, Davide, bydlet na kolejích, kde v klubech stojí tequila 35 Kč, kde mladé studentky paří až do rána, kde je rychlý internet a o půl desáté snídaně?“ „Inu,“ odpovídám a zadumaně vyfouknu smog, který mi jde v zimě od úst, a pohovořím takto: „Víte, člověk si zvykne.“
Ich bin ein Ostravaier.
