Jedu na konferenci do Ostrava!!! a píše mi kamarádka, že mám konečně
dodat slajdy. Říkám si, co plaší, šak mluvím až jako poslední, tak jsem
jí aspoň slíbil, že je ve vlaku udělám a pošlu. Jenže ve vlaku žádná
wifi, ani přes mobil, protože železná kostra vagonu bloguje signál, tak
jsem si aspoň zdříml. Sotva jsem přijel, tak zase píše, kde jsou slajdy,
že už je fakt potřebuje, tak odpovídám, že tentokrát už na nich opravdu
začínám dělat, ale proč ta naléhavost, šak mám ještě dvě hodiny čas,
a ptám se, jestli nebude vadit PowerPoint kvůli animacím. A ona, že to je
teda problém, že potřebuje Google Slajdy. Tak to zkouším exportovat přes
PDF, ale tím se animace ztratí. Si říkám „mít prezentaci v Ostravě bez
animací? Bych byl za debila“, tak odpovídám, že to klidně odprezentuju ze
svého notebooku, že tam mám konektor HDMI, nebude žádný problém, a ona
píše, že to nejde, že se jede ze společného počítače a trvá na
Google.
Notyvole, tak se jdu zeptat přímo organizátora co s tím, bo animace, a
on mi překvapivě říká, že prezentace z vlastního notebooku je úplně
v pohodě. A najednou mi to seplo a píšu: „Terko, bavíme se o té
dnešní konferenci v Ostravě?“
„Nevím co je v Ostravě, já se bavím o tvé zítřejší prezentaci
v Praze.“
„Jo tááááák. Tak to je v pohodě.“
To jsou přece zítřejší problémy! Co plaší?!? A klídek, ten
powerpoint jí dodám nejpozději pět minut před začátek talku, slibuju.
Čtu, že se zpracovává nová definice a legislativa o znásilnění. Jsem
zvědavý, jak se vypořádají s terminologií. Jde o to, že kořenem slov
znásilnění nebo násilí je síla. Fyzická. Násilí je záměrný pokus
fyzicky někomu ublížit. Je pravda, že se používá i v přeneseném
významu, třeba psychické násilí, ale vždycky jsem v tom spojení cítil
určitý paradox, jako třeba když se řekne studený oheň apod.
Tudíž bych viděl jako chybu, kdyby došlo k rozšíření definice
násilí o chování, které nepoužívá násilí. Protože od toho tu už
máme jiný a zavedený pojem: agrese. Což je jakékoliv jednání
směřující k poškození druhého. Například „oběť sexuální
agrese“ nebo „útoku“ mi připadá jako velmi přesné pojmenování. Tak
doufejme, že nová úprava neznásilní český jazyk.
Teplé září i říjen byly fajn, ale začal jsem mít vážné obavy, zda
má smysl letos vyrazit na festival Ji.hlava. Jestli to tam bude tak fajn, jak
to byvalo v předchozích ročnících. Jestli kromě sychravého počasí a
depresivních filmů tu bude i ten dotyk přírody, kvůli kterému sem IMHO
všichni jezdí. Přátelé, v Jihlavě je letos všechno cajk.
(ilustrační foto, které jsem ilustroval dnes odpo)
Když hledám nové spolubydlící, spousta lidí píše věci jako
„cestuju, takže v Praze jsem 4–5 dní v týdnu“, nebo „mívám
dlouhé směny, takže téměř nebývám doma“ a tak dále.
Si říkám, jestli ti lidé považují svou přítomnost za něco tak
nepříjemného, že se mě snaží ubezpečit, že tomu budu vystaven co
nejméně. Vůbec přitom netuší, že pro mě je zase nejhorší možná forma
spolubydlení ta, kde se vůbec nepotkáváme. Ať už fyzicky, nebo
duchovně.
Protože ve světě se nic neděje, je tu opět naše malé fyzikální
okénko. Tentokrát o Schrödingerově kočce.
Dnes je z ní mem, ale před téměř sto lety šlo o smyšlenou situaci
(takzvaný myšlenkový experiment), která měla svou absurditou poukázat na
problematiku tehdejšího chápání kvantové mechaniky. Zadání je prosté:
do místnosti umístíme kočku, lahvičku s jedovatým plynem a
„nespolehlivou rozbušku“, která na 50 % lahvičku rozbije (a tím zabije
kočku) a na 50 % selže. Výsledek přirozeně zjistíme až pohledem do
místnosti.
Ve světě kvantové fyziky, která popisuje chování základních
stavebních jednotek našeho vesmíru, platí, že prvky mikrosvěta mohou
existovat ve vícero různých stavech současně. A to do chvíle, než se na
ně podíváme. V ten okamžik kouzlo zmizí a uvidíme jen jednu
z možností. A pointou je, že kdyby onou rozbuškou v místnosti byla
taková částice, a její stav by rozhodoval, zda dojde k detonaci nebo ne,
tak schopnost existovat ve více stavech by znamenala, že k výbuchu zároveň
došlo i nedošlo, a tudíž i kočka by byla zároveň mrtvá i živá.
A to až do chvíle, než se na ni podíváme. Což samozřejmě zní jako
nesmysl.
Bylo skutečně prokázáno, že částice mají tuto neuvěřitelnou
vlastnost. Ale nezaniká pohledem pozorovatele, nýbrž interakcí s okolním
světem, při kterém o sobě něco vyzradí – což může být srážka
s měřícím přístrojem, nebo i s jinou částicí. Nebo s lahvičkou
s jedem. Poté je jasné, zda „rozbuška“ explodovala nebo selhala. A osud
kočky je následně jednoznačný.
Zahrnutí pozorovatele do kvantové fyziky vedlo k nesmírnému zájmu
různých šarlatánů, bláznů a podvodníků o tuto oblast. Přitahuje je
mylná interpretace, že pouhé pozorování může ovlivnit realitu. „Pokud
si něco opravdu přejete, kvantová fyzika tvrdí, že se to stane.“ Prdlajs.
Lidské vědomí a síla myšlenky má opravdu moc nad hmotou. Ale musí se
vykonat prostřednictvím těla 🙂
Na první fotce vidíte mou cestu ke kamarádce, která bydlí na ulici
Soběslavská. Vzal jsem to přes Soběslavovu. Takže jsem dorazil o hodinu
pozdeji a tři kila chudší, ale s ponaučením.
Druhá fotka: zrovna jedu za stejnou kamarádkou do podniku Barcelounoc. Teď
čekám u Barcelo na navazující taxi.
Jsem idiot, ale taxikáři mě mají rádi.
(Jednou nás se slečnou tago ve čtyři ráno místo k domovu odvezlo
k domovu pro důchodce. Fakt musím začít koukat, co odklikavam)
„Váš projekt Umeligence.cz byl nominován v anketě
Křišťálová Lupa“
Wow! To by mě fakt nenapadlo. Nicméně přátelé, nečekejte teď
klasický apel, klasické žebrání o hlasy. Kdepak! Další věta v emailu
totiž zní, že jsem nominován v kategorii, kde může hlasovat jen odborná
porota.
Ale kdo to je? Chci slyšet jména! Jediný člověk, o kterém vím, že je
v odborné porotě, jsem já sám. Svůj hlas mám jistý. Ale jak zapůsobit
na ostatní?
Napadlo mě dát přímo na homepage umeligence.cz otázku „Jsi odborný
porotce? Klikni sem“, protože si říkám, že svědomití porotci před
udělením hlasu nominované weby alespoň rozkliknou. A tam bych jim napsal
něco ve smyslu, že jim nechci radit, ale rozhodně bych doporučil hlasovat
pro tento projekt. Zejména z toho důvodu, že už jsem byl kdysi v historii
velmi úspěšně nominovaný (viz komentář), takže tentokrát bych zkusil
pro změnu vyhrát. Dal bych tomu klejm třeba: „Ukažme, že i holohlavý
člověk může mít Lupy.“
Lidstvo si od nepaměti láme hlavu nad tím, jak se vyhnout práci. Nejprve
jsme za pluhy zapřáhli zvířata. V průmyslové revoluci jsme zkrotili
parní stroje, které vystřídala elektrifikace. V digitální éře nás
v počítání nahradily počítače. A zatím posledním krokem v této
evoluční štafetě je AI.
Přestože máme neustále lepší a lepší technologie, které dokáží
lidskou práci nahradit, práce tu stále je. A pro čím dál víc lidí.
Mění se jen její podoba.
Ještě před sto lety zajišťovaly pohyb po metropolích koně. Boom
dopravy přivedl města do situace, kdy byly doslova zasypány hnojem (a když
říkám hnojem, myslím tím další odpadní produkty od našich čtyřnohých
přátel). Legenda praví, že jeden novinář z Times věštil, že do roku
1930 budou všechny ulice New York City skryty pod třemi metry tohoto
materiálu. Přitom města bez koní si nikdo nedokázal představit.
Dnes víme, že změnu přinesl osobní automobil. Jistě, kočí, podkoní
nebo pěstitelé ovsa ztratili práci. Automobil ale zároveň odstartoval zcela
nové a mnohem větší odvětví. Technická revoluce sice vzala lidem práci
s uklízením hoven po koních, ale dala jim příležitost na záchodcích
v motorestech uklízet hovna po lidech. Po celém světě dala zaměstnání
lidem v ropném průmyslu. Stavbě silnic. A dnes zajišťuje společenské
vyžití mladým lidem pod hlavičkou Poslední generace.
Vývoj nám práci nebere, jen ji mění. Nelítostně a jednou pro vždy.
A v tom je jeho nebezpečí a krása. Tolik jsem vám chtěl říct.
btw, chystám na začátek října sérii webinářů o AI, která to vezme
pěkně do hloubky. Jestli vás to zajímá, napište.
Mě štve ta přednost pro chodce. Jako chodec zastavím okamžitě a
jednoduše se rozejdu. Auto musí brzdit svou obrovskou váhu a pak se zase
nelehce rozjíždět. Takže když se oba blížíme přechodu, tak se snažím
naznačovat, ať hlavně nebrzdí a pokračuje, což je pro mě otravné, nebo
to nejde, třeba když mám plné ruce. Navíc mnozí řidiči i tak zabrzdí.
Připadám si pak blbě, když před nimi přecházím. Provoz by byl daleko
plynulejší, kdyby prostě normální projeli a já přešel až po nich.
Adobe Photoshop. Program, který se stal synonymem pro retušování –
fotošopování. Používám ho od verze 4 a myslím, že nejzásadnějšími
inovacemi bylo zavedení vícenásobného undo v roce 1998 a generativní
výplně pomocí AI v roce 2023. Díky ní jsem za pár minut zbavil
Elektrické podniky hromady vizuálního smogu.
