Stánek se zmrzlinou kdesi na Slovensku.
Čučoriedková, jo, to je borůvková. „Prosil bych jeden kopeček té čučoriedkové.“ Co je ta další… Nevím, že by to byla skořicová? Zkusím: „a jeden kopeček té chocoricové.“
„Aké?“
Pomalu a důrazně opakuji: jednou CHO CO RI CI.
Napadá mě, jestli to nezní trošku jako „choď do rici“ a podle výrazu prodavačky soudím, že to fakt tak zní, tak vehementně ukazuji prstem na ceduli: tuhle!
„Jaj,“ slečna pochopila, nandává druhý kopeček, podává mi zmrzlinu a hovorí: „jedna čučoriedková, jedna čokorajs, dve eurá.“
