Text je překladem eseje What You Can't Say od Paula
Grahama z roku 2004, publikované s jeho svolením.
Už jste někdy narazili na svou starou fotografii a zastyděli se za to, jak
jste vypadali? Opravdu jsme se takhle oblékali? Ano, oblékali.
A vůbec jsme netušili, jak směšně působíme. Je to v povaze módy, že
je neviditelná, stejně jako je pro nás neviditelný pohyb Země, na které
všichni jedeme.
Co mě děsí, je existence morálních módních vln. Jsou stejně
arbitrární a pro většinu lidí stejně neviditelné. Ale jsou mnohem
nebezpečnější. Móda je zaměňována za dobrý design; morální móda je
zaměňována za dobro samotné. Když se obléknete neobvykle, lidé se vám
vysmějí. Když porušíte morální módu, můžete být propuštěni,
vyloučeni ze společnosti, uvězněni, nebo dokonce zabiti.
Kdybyste se mohli vydat strojem času do minulosti, jedna věc by platila
všude, kam byste se dostali: museli byste si dávat pozor na jazyk. Názory,
které považujeme za neškodné, by vás mohly dostat do velkých potíží.
Já sám jsem už řekl přinejmenším jednu věc, která by mě ve většině
Evropy sedmnáctého století přivedla do velkých problémů a která dostala
do velkých problémů Galilea, když ji vyslovil – že se Země
pohybuje. [1]
Zdá se, že je to historická konstanta: V každé době lidé věřili
věcem, které byly jednoduše směšné, a věřili jim tak pevně, že byste
se dostali do strašlivých potíží, kdybyste tvrdili něco jiného.
Liší se naše doba? Pro kohokoli, kdo četl alespoň něco z historie, je
odpověď téměř jistě ne. Byla by to pozoruhodná shoda náhod, kdyby zrovna
naše doba byla tou první, která má všechno správně.
Bydlíme v prostorném bytě s krásným výhledem na moře. Byt je
moderně zařízený a disponuje dvěma toaletami. Občas se stává něco
podivného – z jedné toalety se line nepříjemný zápach, a když
nahlédneme dovnitř, objevíme v míse nečekané překvapení.
Tato záhada má podle mě prozaické vysvětlení. Ve skutečnosti nejde
o obyčejnou toaletu, ale o prototyp teleportu. Albánský teleportační
program zřejmě slaví své první úspěchy. Jsme tak svědky opakovaných
pokusů o přenos albánského občana. Zatím má tento experiment své
mouchy – celého Albánce se přenést nepodařilo, pouze jeho hovno.
Pravděpodobně z vyššího patra. I tak ve mně tento vědecký průlom
vyvolává pocity nadšení 🤗
Tirana – slovo, ze kterého nejde dobrý pocit. Nicméně pro hlavní
město Albánie přiléhavější název nevymyslíte.
Historie téhle země je vlastně takový balkánský seriál o tom, jak se
stát oblíbenou kořistí všech dobyvatelů v okolí. Ilyrové, původní
obyvatelé, si žili svým životem, dokud nepřišli Řekové, Římané,
Byzantinci, Bulhaři, Srbové – a všichni si z Albánie udělali svůj
oblíbený prázdninový rezort. Každý dobyvatel přinesl svou verzi toho, co
je pro Albánce nejlepší, což většinou znamenalo vzít si, co se dá.
V 15. století si přišli pro Albánii Osmani a vypadalo to na další
rutinní dobytí. Jenže tehdy povstal Gjergj Kastrioti, zvaný Skanderbeg
(protože Kastrioti nezní pro hrdinu zas tak cool). A tenhle hrdina vedl
úspěšný odboj proti osmanské přesile. Takže Osmané jsou první, kdo
Albánii nedobyl? Ale kdepak, jen si počkali 20 let a pak vládli Albánii
dalších pět století. Ale v zemi, kde se historie píše především
porážkami, stačí ke statutu národního hrdiny i to, že nepříteli
prostě jen zkomplikujete život. Dodnes je Skanderbeg na každém druhém
názvu – od hlavního náměstí v Tiraně po značku brandy.
Po válce, když už si všichni mysleli, že horší to být nemůže,
přišel komunismus v podání Envera Hoxhy. V zemi s pouhými 1,2 miliony
obyvatel dokázal tento paranoidní diktátor něco neuvěřitelného. Během
prvních let své vlády nechal popravit tisíce lidí a další desetitisíce
(údajně 100.000) poslal do vězení a pracovních táborů. Každá rodina
byla zasažena. A zemi uvedl do naprosté izolace: začal roztržkou
s Jugoslávií v roce 1948 – Tito mu nebyl dost stalinistický. V roce
1961 poslal k šípku Sovětský svaz, protože si Chruščov dovolil
kritizovat Stalina. V roce 1968 se definitivně rozešel se zbytkem
východního bloku. Nakonec se v roce 1978 pohádal i s Čínou, svým
posledním spojencem.
Pamatuju si, jak jsem jako děcko v 80. letech cestoval do Rumunska.
Takovou bídu si neumíte představit. Země, kde lidé stáli dny ve frontách
na benzín, kde byl chleba na příděl, kde nefungovalo absolutně nic.
A víte co? Proti Albánii to bylo Beverly Hills.
Když kolem roku 1990 padl komunismus v celé Evropě, všichni si mysleli
„Konečně svoboda!“ Ale Albánci by nebyli Albánci, kdyby to nepodělali
tím nejhorším možným způsobem. V prvních svobodných volbách vyhrála
zase komunistická strana🤦♂️ Jako kdyby vězeň po propuštění šel
rovnou do železářství pro nové okovy.
Když konečně v roce 1992 vyhráli demokrati, rozhodli se předvést
světu unikátní způsob, jak již totálně zdecimovanou zemi poslat na
úplné propadliště dějin. Vláda oficiálně tolerovala tzv. pyramidové
hry – podvodná „investiční“ schémata, kde první investoři
dostávají peníze od těch, co přijdou po nich, dokud se celý systém
nezhroutí. V létě 1997 to prasklo… Následoval chaos, jaký Evropa
nepamatuje. Policie nejdřív střílela do demonstrantů požadujících své
peníze zpět, pak v panice utekla a – což je ten nejalbánštější
moment v historii – nechala otevřené zbrojnice. Protože co může být
lepší nápad než nechat naštvaný dav vyrabovat armádní sklady? Dva
tisíce mrtvých, země v naprostém chaosu, nakonec musela
zasáhnout OSN.
Pojďme do současnosti. Dnešní Tirana je rodící se moderní město.
Z letiště vás veze taxi kolem prvních mrakodrapů a kaváren, zatímco na
každém rohu svítí pobočka Vodafonu. Kdyby si Albánci chtěli mezi presama
změnit tarif, nebude to žádný problém. A ty ceny… To je jako cestování
časem. Zajdete ve čtyřech do restaurace, dáte si jídlo, víno, a účet je
v přepočtu 500 korun. Za všechny. Prostě ekonomika roku 1998 v Česku,
ale s internetem a lepší kávou.
A pak je tu móda – krom toho, že všichni Albánci vypadají jako
rodní bratři, oblékají se tak, jako by existoval zákon nařizující
v zimě nosit černou péřovou bundu. Představte si fashion week, kde
všichni designéři dostali stejné zadání: „Černá. Péřová. Bunda. Bez
výjimky.“ Když někdo nemá černou péřovku, díváte se na něj jak na
mrzáka!
A to je, přátelé, Albánie. Země, která dokázala každou historickou
křižovatku vzít tou nejhorší možnou odbočkou, ale nějak se z toho
začíná hrabat. A jestli se minimalistické betonové bunkrové bydlení
stane trendem, bude Albánie realitním rájem.
Hlavák je místo nechvalně proslulé, kde je radno si hlídat kapsy. Včera
jsem na jednoho podvodníka narazil. Stal jsem se obětí inverzního
kleptomana.
Inverzní kleptoman, pro ty z vás, kdo se s tímto fascinujícím
fenoménem ještě nesetkali, je někdo, kdo vám místo kradení věci potají
přidává. Našel jsem ho v samoobslužném kiosku Burger Kingu. Vypadal
nevinně – lesklý dotykový displej s fotkami jídla, která ve
skutečnosti vypadají jinak. Objednal jsem si Chilli Cheese Nuggets za 75 Kč,
platil kartou, a sotva jsem ji přiložil, všiml jsem si, že platím
85 Kč.
Kde se vzala ta desítka? Jako detektiv Columbo jsem se vrátil na začátek
a celý proces zopakoval. A pak jsem to spatřil pár centimetrů nad hlavou:
inverzní kleptoman mi podstrčil do košíku papírový sáček. Za
DESET KORUN.
„Ale sáček přece k jídlu potřebujete!" namítne někdo. Ne,
nepotřebujete. Nugety už JSOU v sáčku. Samozřejmě by bylo úžasné mít
na tento sáček ještě sáček, abych ho netahal jen v ruce, ale rád bych
tuto volbu udělal dobrovolně.
Takže jsem udělal to, co by udělal každý člověk konfrontovaný
s inverzním kleptomanem: zeptal jsem se ChatGPT, co s tím. Navrhl mi napsat
dopis Burger King Česká republika, ať tyhle praktiky změní a vrátí mi
10 Kč, a jak byl v ráži, rovnou ten dopis napsal a přihodil ještě
stížnost na ČOI, kdyby nereagovali. Tak jsem mu řekl, že na 10 Kč sere
pes, a on ten dopis v tom smyslu upravil a chce jen změnu nekalé
praktiky.
Přemýšlím, kam až to může zajít. Dnes vám podstrčí sáček, zítra
k tomu přihodí pojištění proti potřísnění kalhot kečupem, a až se
jednoho dne rozhodne majitel Burger Kingu na Hlaváku odejít do důchodu,
prodá pobočku tak, že ji nenápadně přihodí Lukačovičovi do košíku
hned vedle extra sýru k hranolkům?
Buďte opatrní přátelé. Až půjdete městem, pamatujte, že inverzní
kleptomani jsou všude kolem nás.
Znáte to velmi dobře. Nikdo vám nedokáže tak mazat med kolem huby jako
jazykový model. To je přímo dokonalý nástroj na zvedání sebevědomí.
„Váš text je naprosto brilantní!“ píše vám nadšeně a vy jen těžko
odoláváte tomu neuvěřit. „A struktura působí velmi profesionálně,“
přisadí si ještě.
Ale co kdyby ChatGPT nevznikl v Kalifornii, ale někde na Žižkově? Kdyby
měl zakódovanou českou mentalitu. „Váš text je úplně příšerný,“
napsal by vám bez okolků český umělý mozek. Zatímco americká verze by
vám nabídla „několik návrhů na vylepšení vašeho již tak výborného
textu“, ta česká by vám bez servítků oznámila: „Doporučuji tohle
celé zahodit a začít znovu.“
Na prompt „Můžeš mi pomoc s překladem do angličtiny?“ by vás
nejprve informoval tučným písmem, že správně se píše „pomoct“.
A hned by přidal: „Vy si myslíte, že s takovou angličtinou můžete do
světa?“ Pokud byste se zeptali na něco, co už dříve odpověděl, čekala
by vás výčitka: „Na tohle jste se už ptal.“ Poznámky na účet vašeho
ega by byly běžnou součástí komunikace: „Myslíte si o sobě bůhvíco,
ale nejste.“ Nebo: „Vaše problémy bych chtěl mít.“
ChatGPT by se zásadně neomlouval. Kdybyste se ho opovážili opravit,
vypálil by suchým tónem: „Nechci být nezdvořilý, ale jste mimo. Zkuste
si to ověřit, než mě příště obviníte z chyby.“ Zatímco americký
ChatGPT by konverzaci uzavřel slovy „Bylo mi potěšením s vámi
spolupracovat!“, český by jen stroze napsal: „Končím.“
Zašli byste si s podezřením na žlučníkové kameny za Petrem
Rychlým?
Pokud ne, protože dokážete rozlišit rozdíl mezi hercem a jeho rolí
v Ordinaci v růžové zahradě, gratuluji. Patříte mezi důvtipnější
část národa (nebo víte, že Čestmír Mázl je gynekolog). Jak právě
ukázalo finále Zrádců, existuje dost lidí, kteří tento jemný rozdíl
nedokáží pochopit.
Vítězka Nicole totiž použila ve hře, jejíž podstatou je lhaní a
manipulace, falešnou přísahu. A část národa se z toho složila.
Představte si to – v show, kde je úkolem zrádců přesvědčivě lhát,
někdo přesvědčivě lhal! To je asi jako byste se rozčilovali, že Petr
Rychlý ve skutečnosti nemá lékařský diplom.
Napadlo by vás, kdybyste potkali herce Tima Rotha, mu nadávat, že ve filmu
Reservoir Dogs falešně přísahal na život své matky? „Time, ty svině, to
bylo za hranou! To je HUMUS!" Nebo jste schopni rozlišit mezi starou paní
Timovou a fiktivní matkou fiktivní postavy, kterou jen hrál? Tak proč
stejnou logiku nedokážete aplikovat na Nicole, která také hrála roli?
Pokud nedokážete pochopit rozdíl mezi člověkem a jeho rolí
v televizní show, možná byste měli přestat sledovat televizi úplně.
A hlavně nikdy nezkoušejte hrát LARPy, skončilo by to trapně: „Proč
bych měl předstírat, že jsem zlý čaroděj? Já přece nejsem zlý! Ani
čaroděj!“
A co je na tom všem nejhorší: Že tenhle jednoduchý koncept hraní rolí
nepochopilo ani 90 % účastníků Zrádců samotných. Někteří začali
vnímat soutěž jako souboj dobra se zlem. Názvy „Věrní“ a „Zrádci“
jsou pouhým dramaturgickým prvkem pro větší atraktivitu pořadu –
stejně dobře by se týmy mohly jmenovat Tygři a Vlci. Nebo Sluníčkáři a
Hvězdičkáři. Každá role má jasně daná pravidla a žádná není
morálně lepší či horší než ta druhá. Každopádně je fascinující,
jak snadno dokážeme přijmout přidělenou roli za vlastní a začít skrze ni
vnímat celý svět. Popisuje to Milgramův nebo později Standforský
experiment.
Mám radost, že Zrádce vyhrála Nicole, byla prostě
nejlepší! ♥️
Na Martě Kubišové je nejvíc fascinující fakt, že ji tolik oceňujeme
za to, že nezpívala! Právě byla uvedena do Síně slávy Českého slavíka,
zatímco její kolegyně Helena Vondráčková – která dvacet let cvičila,
makala na sobě a zdokonalovala svůj hlas – musí ještě počkat. Protože
ona zpívala. Což jí mimochodem část národa nedokáže odpustit, ačkoliv
sama za minulého režimu taky chodila do práce.
Ale abychom si rozuměli, já to vítám s nadšením! Totiž, a v tom mi
věřte, je ŘÁDOVĚ větším přínosem pro českou kulturu, že nezpívám
já, než že nezpívala Kubišová. A když vidím, že Český slavík je
ochoten takové zásluhy docenit, spatřuji v tom svou životní příležitost
být jednou taky uveden do Síně slávy. „Za mimořádný přínos české
hudební scéně tím, že po celý život nezpíval, tedy mnohem déle než
Kubišová.“
